Kdo ztrácí život, najde ho; Ří 6,4; Mk 10,17. Třinácté neděle

Kdo najde svou duši, ztratí ji, a kdo ji ztratí pro mne, najde ji.
Matouš 10,39

Desetnácté běžné neděle v roce A spojuje tři texty kolem dárku sebe sama, který přináší život. Druh Královská 4,8-11.14-16a představuje ženu ze Sunému, která projevila radikální pohostinnost vůči proroku Elišovi: připravila mu pokoj a Elišej, vděčný, slíbil jí dítě, které neočekávala. Římanům 6,3-4.8-11 představuje křest jako smrt a vzkříšení s Kristem: kdo umírá s Kristem v křtu, vstupuje do nového života, který přesahuje smrt. Matouš 10,37-42 shrnuje paradoxní aspekty následování Ježíše: milovat Ježíše více než vlastní rodiče, nést kříž, ztratit život, aby ho našel, přijmout posla jako přijmout samotného Krista.

I. První čtení: 2Královská 4,8-11.14-16a

Žena ze Sunému, bohatá žena, naléhala, aby Elišej jedl u ní. Když procházel kolem, zůstal tam. Řekla svému manželovi: „Víme, že tento muž Boží, který u nás vždy prochází, je svatý. Postavme mu malou místnost na střeše a postel, stůl, židli a lampa, aby mohl u nás přenocovat, když bude procházet“ (2Královská 4,9-10). Elišej, aby vyjádřil vděčnost za pohostinnost, se zeptal svého služebníka, co pro ni může udělat. Ona nic nechtěla. Služebník odpověděl: nemá dítě a její manžel je starý. Elišej pak zavolal ženu a řekl jí: „Příští rok v tento čas budeš držet v náručí syna“ (v.16a). Žena ze Sunému nechtěla dítě, ale dostala ho díky své pohostinnosti vůči proroku. Bohatství se projevuje nejen v materiálních věcech, ale také v otevřeném srdci.

II. Druhé čtení: Římanům 6,3-4.8-11

„Nevíte, že všichni, kdo byli křtěni v Kristu Ježíši, byli křtěni jeho smrtí?“ (Římanům 6,3). Křest není jen obřad iniciace, ale skutečná účast na smrti Krista. „V tom jsme byli křtěni jeho smrtí, abychom také s ním vzkvétali v novém životě“ (v.4). Vzkříšení Krista není vnější událostí křtu, ale vzorem a prostředníkem jeho nového života. „Pokud jsme s ním zemřeli, víme, že s ním také budeme žít“ (v.8). „Považujte se za mrtvé pro hřích, ale za živé pro Boha v Kristu Ježíši“ (v.11). Postní období a křest jsou stejná událost: smrt, která otevírá život, pohřbívání, které připravuje vzkříšení.

III. O evangelho: Mt 10,37-42

Ježíš uzavírá misijní instrukce s paradoxy discipulátu. „Kdo miluje otce či matku více než mne, není mne hoden“ (Mt 10,37). Láska k Ježíši nepopírá lásku k rodičům či dětem, nýbrž ji přesahuje jako konečný kritérium. „Kdo se nepozvedne a nepůjde za mnou, není mne hoden“ (v. 38). Kříž není metaforou nevyhnutelného utrpení, ale vědomou volbou následovat ukřižovaného. „Kdo chce zachovat život svůj, ztratí ho; kdo však ztratí život svůj ve mně, najde ho“ (v. 39). Centrální paradox evangelia: život, který si člověk uchovává pro sebe, se zhoršuje, život, který se obětuje, nachází naplnění. A příslib identifikace: „Kdo vás přijímá, přijímá mne; kdo přijímá mne, přijímá toho, kdo mě poslal“ (v. 40). Dokonce i sklenice studené vody podané malému dítěti bude odměněna (v. 42): logika darování nezná ztráty, i v nejmenším gestu.

IV. Marie a úplné dávání se

Žena ze Suném připravila hostinu pro proroka; Marie připravila své vlastní tělo jako hostinu pro Boží Syna, prostor celkového a neomezeného přijetí. Stejně jako žena ze Suném přijala syna, kterého neprosila o hostinu, Marie obdržela dar být Matkou Boží ne zásluhou, ale milostí. Mt 10,37 hovoří o lásce k Ježíši více než k otci či matce; Marie je člověkem, který miloval Ježíše s vyšší láskou než kdokoliv jiný, a zároveň miloval jako matka naplněněji než každá jiná matka. V Marii se láska matky a učednice nesnaží o vzájemné vylučování, nýbrž se vzájemně prolínají a prohlubují. Ří 6 hovoří o smrti a vzkříšení s Kristem v křtu; podle učení o Nanebevzetí žila Marie tento křtní tajemství v jedinečné a konečné podobě, spojená se smrtí a vzkříšením Syna před všemi ostatními členy těla.