O pšenici, plevele a kvasu: Sb 12, Rom 8 a trpělivost království v Matoušovi 13

Duch sám žádá o nás skrze nezmapitelné sténání.
Rom 8,26

Desetnáctý neděle v běžném čase roku A spojuje tři texty kolem trpělivosti Boha a skryté činnosti jeho Ducha. Sb 12,13.16-19 oznamuje, že vševědoucí Bůh soudí s laskavostí a dává čas pro pokání. Rom 8,26-27 odhaluje, že Duch za nás prosí s sténáním, které lidské jazyky nedokážou vyjádřit. Matouš 13,24-43 spojuje tři paraboly o království: plevel a pšenice, semínko hořčice a kvasnice. Tyto tři texty popisují stejného Boha: vševládného, ale trpělivého, účinného, ale skromného, který neodstraňuje plevel před časem, nepospíchá s růstem hořčice a nedonutí kvasnici, aby působila, ale důvěřuje, že jeho slovo a Duch splní to, co slíbili.

I. První čtení: Sb 12,13.16-19

Moudrost vyzdvihuje jedinečnost a milosrdenství Boha: „Není jiný bůh kromě tebe, který by se staral o všechno, aby jsi se mohl prokázat, že neposuzuješ nespravedlivě“ (Sb 12,13). Bůh nepotřebuje nikomu vysvětlovat svou svrchovanost: je jediným vládcem. Ale tato svrchovanost neznamená arbitrárnost: „Tvá moc je zdrojem spravedlnosti“ (v.16). A následkem je nečekaný důkaz jeho milosrdenství: jako svrchovaný vládce může být laskavý, „zvládá hříšníky s velkou jemností“ (v.16). Nejvýraznějším znamením tohoto milosrdenství je čas: „Řídíš s velkou laskavostí a velkorysostí, protože máš moc kdykoli chceš“ (v.18). Bůh nekoná s pospíchem, protože jeho moc nepodléhá zkáze, jeho svrchovanost není ohrožena. A proto dává prostor pro pokání: „Dáváš čas hříšníkům, aby se obrátili“ (v.19). Milosrdenství Boha není slabostí: je projevem toho, kdo má dostatek moci, aby ji nemusel neohleduplně uplatňovat.

II. Druhé čtení: Rom 8,26-27

Pavel popisuje situaci věřícího: neví, co žádat. Nejedná se o neznalost viny: je to stav stvoření, které ještě nevidělo plnost. „Duch přichází na pomoc naší slabosti, neboť nevíme, co si přát, ale Duch sám prosí za nás nevýslovně, skrze sténání, která lidský jazyk nedokáže vyjádřit“ (Rom 8,26). Stejný Duch, který sténá s tvorbou (v.22) nyní sténá i uvnitř věřícího, vyjadřuje to, co lidské jazyky nedokážou říct. A dvojí záruka je dána: Duch prosí a Bůh naslouchá této prosbě: „Ten, kdo zkoumá srdce, ví, co Duch touží podle svatých“ (v.27). Nejhlubší modlitba není ta, kterou formulujeme: je to ta, kterou Duch formuluje v nás, v tichu, ve sténání, v situacích, kdy slova chybí. Bůh nepotřebuje propracované modlitby: zkoumá srdce.

III. O evangelho: Mt 13,24-43

Ježíš vypráví tři paraboly. V první, muž zasel dobrou semínko na své pole, ale nepřítel zasel plevel přes noc. Otrokové se ptají, zda vykořenit plevel. Odpověď je nečekaná: «Ne. Aby se při vykořisťování plevele nepokazilo dobré zrno. Nechte je růst společně až do žní» (Mt 13,29-30). Oddělování přijde, ale ne nyní: při žni se sklízí nejprve plevel k spálení a dobré zrno se ukládá do sila. Vysvětlení (verše 36-43) identifikuje pole jako svět, zasévajícího jako Syn člověka, dobrou semínko jako děti království, plevel jako děti zla, a žně jako konec světa. Plevel není tolerován z morální lhostejnosti, ale z téže milosti, jakou nabízí moudrost 12, která dává čas pro pokání. Ve druhé parabole, zrníčko hořčice, nejmenší z zrn, vyroste a stane se největším keřem, kde ptáci z nebe hnízdí. Ve třetí, kvasnice skryté v těstě vykvasily celé těsto. Obě paraboly popisují skrytý růst království: ne silou, ale vnitřní proměnou, jemnou a nezvratnou.

IV. Marie a trpělivost kvasnic

Moudrost 12 popisuje Boha, který dává čas hříšníkovi pro pokání. V Marii tato milost nachází svůj nejplnější projev: ona, která nikdy nepotřebovala pokání, je tou, která nejvíce pochopila potřebu milosti pro ostatní. V Kaná, když se vyčerpalo víno, neodsoudila hostitele za jejich nepozornost: prosila. Stejně jako Duch v Římanům 8,26, který za nás sténá, Marie prosí za nás, co nevíme jak požádat. Tradičně je nazývána «obhájkyní hříšníků»: ne proto, že by lépe znala, co nám chybí, ale protože Duch, který v ní modlil při Zvěstování, nadále v ní modlí za církev. Matouš 13 hovoří o kvasnicích skrytých v těstě, které vykvasily celé těsto. Přítomnost Marie v rané církvi byla touto kvasnicí: tichá, bez veřejného projevu, ale proměňující. Na Svatojánské večeři, kde Duch sestoupil, byla Marie v centru (Skutky 1,14). Královské království, které roste jako zrníčko hořčice, má v Marii model růstu bez hluku: «Všechny tyto věci si uchovávala v srdci a přemýšlela o nich» (Luk 2,19). Trpělivost plevele a zrna, tichost kvasnic, konečná velikost zrníčka hořčice: vše to Marie prožila, čekajíc na vzkříšení Syna a příchod Ducha.