Pseudo-Dionýs Areopagita – O nebeské hierarchii: o novém sboru andělů

O *De caelesti hierarchia* (O Nebeské Hierarchii) od Pseudo-Dionýsia Areopagita

O díle

*De caelesti hierarchia* (Peri tes ouranias hierarchias) je zásadní dílo, které strukturovalo doktrínu o devíti andělských chórech. Jeho vliv na západní teologii, zejména prostřednictvím sv. Tomáše Akvinského, je nepopiratelný.

Autor a původ

– Autor: Pseudo-Dionýs Areopagit (anonymní autor z 5. až 6. století, nesprávně identifikovaný s Dionýsem Areopagitem, který konvertoval za přítomnosti sv. Pavla v Athénách, Akt 17, 34). – Jazyk: Řecký – Období: Přibližně 500 n. l., Sýrie – Magistrátní status: Uznáno Tradiční církví, i když apoštolské přiřazení je chybné.

Historie přiřazení

Autor se označuje jako “Dionýs”, který byl konvertován sv. Pavlem na Areópagu v Athénách. Toto přiřazení bylo přijímáno až do renesance, ale dnes se uznává jako pseudonym. Pravděpodobným autorem je syrský mnich z konce 5. století (přibližně 500 n. l.), ovlivněný neoplatonskou filozofií Prokla (412-485). Odhalení falešného přiřazení (Lorenzo Valla, 1457, Erasmus z Rotterdamu) neoslabilo jeho teologickou autoritu; církevní učení uznává jeho učení jako autenticky katolické.

Struktura *De caelesti hierarchia*

Dělo se skládá z 15 kapitol, rozdělených do tří témat:– Kapitoly 1-3: Obecné principy o andělech jako božských poslechacích. – Kapitoly 4-9: Popis tří hierarchií a devíti chórů. – Kapitoly 10-15: Vztah andělů k lidem a kosmu.

Tři hierarchie

Pseudo-Dionýs organizuje anděly do tří hierarchií, každá s třemi chóry:

I. První hierarchie (Nejvyšší) – Kapitola 7

– Serafíni (Hebrejsky *seraphim*, “hořící”): přímá kontemplace božské lásky. – Cherubíni (Hebrejsky *kerubim*): plnost božského poznání. – Trony: neměnná přítomnost u Boha.

II. Druhá hierarchie (Střední) – Kapitola 8

– Dominace (Řecky *kyriotetes*): vládnou nad nižšími hierarchiemi. – Virtuály (Řecky *dynameis*): kosmická síla, vykonávání zázraků.

III. Třetí hierarchie (Nejnižší) – Kapitola 9

– Siluety (Řecky *hypostaseis*): nejnižší úroveň andělského řádu, zprostředkující božskou milost lidstvu.

Hierarchie nebeské

Potestades (řec. *exousiai*): uspořádány do hierarchií.

III. Třetí hierarchie (nižší) – kapitola 9

„Třetí hierarchie je blízko světu lidí, slouží providenciální akci.“– Principáty (řec. *archai*): vláda nad lidmi a národy – Arkanji (řec. *archangeloi*): posly velkých činů – Andělé (řec. *angeloi*): osobní posly

Řecký text – kapitola 7 (Výňatek)

„Zkoumáme nebeské hierarchie, vyhlašujeme, že nejvhodnější a teologicky nejvyšší řád je posvátná konstelace Serafínů, Querubínů a trůnů.“

Překlad do portugalštiny

„Examinamos as ordens hierárquicas celestiais, declarando que a ordem mais própria e teologicamente primeira é a sagrada constelação dos Serafins, dos Querubins e dos Tronos.“

Tři charaktery nebeské hierarchie

Pseudo-Dionýsios definuje, že každá andělská hierarchie má tři charaktery:– Čistota (katharsis): zbavení se všech nedokonalostí – Prosvětlení (photismos): přijetí božského světla – Dokonalost (teleiosis): spojení s pramenem dobraTyto tři fáze jsou také charakteristické pro lidskou církevní hierarchii: odtud jejich vliv na sakrální teologii a mnišský život.

Historické přijetí

Patristika a byzantská tradice

– Svatý Maximos Konfesor (7. století): první významný řecký komentátor Pseudo-Dionýsiova díla – Svatý Jan Damaskénský (8. století): začlenil tyto myšlenky do své teologické syntézy – Patriarcha Fóci (9. století): uznal autoritu tohoto díla v byzantské církvi

Středověká latinská tradice

– Jan Skot Eriúgena (9. století): první latinská překlad – Svatý Bernard (12. století): intenzivně používal tyto texty ve svých mystických dílech – Hugo z Saint-Victor (12. století): první významný latinský komentátor – Svatý Tomáš Akvinský (13. století): začlenil je do *Sumy teologické* a založil systém angeologické teologie – Svatý Bonaventura (13. století): rozvinul mystickou stránku – Mistr Eckhart (14. století): mystická spekulace založená na Pseudo-Dionýsiovi

Nedávné učení církve

– Katechismus Římský (1566): přijal dionýsijskou hierarchii – CCC (1992): nepřímo zmiňuje devět sborů (čl. 330)Liturgie hodin: Písně večerních hodin (zejména ty páteční) často zmiňují devět sborů.

Teologický význam

Dílo Pseudo-Dionýsia odpovídá na dvě zásadní otázky angeologie:

1. Proč číslo «devět»?

Tři trojice po třech: struktura trojice násobená sama sebou. Číslo devět symbolicky představuje božskou plnost. Devět sborů odráží Trojici ve stvořeném duchovním světě.

2. Proč existuje hierarchie andělů?

Aby se mohli podílet na Božím daru v různých stupních: čím blíže Bohu, tím dokonaleji přijímají božské osvětlení. Hierarchie není vládou, ale službou osvětlení.

Pseudo-Dionýsius v křesťanské ikonografii

Devět andělských sborů bylo v křesťanské ikonografii zakódováno na základě Pseudo-Dionýsia:

• Serafíni: šest křídel, červená, plamenitá
• Kerebové: modrá, drží knihy (moudrost) nebo mají křídla zakrývající tělo
• Trůny: postavy s koly (Ezechiáš 1)
• Vládci: drží cejchy
• Sílové: s aurami, etérické síly
• Mocné: v zbraních, ochrana
• Prince: ochránci národů
• Arkanje: křídla, mladí ozbrojení (zejména Michal, Gabriel, Rafael)
• Andělé: křídla, oblečeni do bílých plášťů

Doporučená četba

Sán Tomáš – O andělech (Suma Teologická, 50-64) | Sán Miguel | Sán Gabriel | Sán Rafael | Andělé ochránci