Jdi a Josef: patriarcha v Egyptě jako postava svatého Josefa

„Jdi k Josefovi“ (v latině *ite ad Ioseph*) je odpověď faraóna na prosby hladových Egypťanů v Gn 41,55: poslal je k patriarchovi Josefovi, synu Jakuba, který spravoval sklice v Egyptě během let hladomoru. Katolická tradice aplikovala tuto frázi na svatého Josefa, manžela Panny Marie, protože Josef z Egypta je typem (obrazem) Josefa z Nazareta: stejně jako první uchoval pšenici, která zachránila lid před smrtí, druhý uchoval živý chléb sestupující z nebe, Ježíše Krista. Proto církev stále opakuje těm, kdo procházejí jakoukoli potřebou, příkaz faraóna: jdi k Josefovi.

Tento článek zkoumá větu v původním hebrejském textu a v starých překladech, typologické paralely mezi oběma Josefy a zasvěcení tohoto čtení v magistériu od Pia IX. po Františka. Je součástí našeho souboru josefologie, katolické teologie svatého Josefa.

Věta z Genesis v původním textu

V hebrejském textu Gn 41,55, když lid prosí o chléb, faraón odpovídá: לְכוּ אֶל־יוֹסֵף אֲשֶׁר־יֹאמַר לָכֶם תַּעֲשׂוּ (*lekhú el-Yoséf, asher-yomar lakhem taasú*), doslova „jdi k Josefovi, co vám řekne, udělejte“. Septuaginta překládá: Πορεύεσθε πρὸς Ιωσηφ, καὶ ὃ ἐὰν εἴπῃ ὑμῖν, ποιήσατε (*pořeusthe pros Iosef, kaí to ean eipí humin, poiesate*). Nová Vulgata zachovává latinskou formulaci, která se stala proslulou: *Ite ad Ioseph et, quidquid vobis dixerit, facite*.

Křesťanský poslech okamžitě zachytí ozvěnu. V Kaně řekla Maria služebníkům: ὅ τι ἂν λέγῃ ὑμῖν ποιήσατε (*ho čo neka řečí vám, poidejte*; J 2,5). Struktura je stejná jako u věty faraóna v řeckém překladu. V Starém zákoně král pohanský ukazuje na Josefa a přikazuje mu poslušnost. V Novém zákoně Matka ukazuje na Ježíše a přikazuje mu poslušnost. Mezi oběma větami je domov v Nazaretu, kde se sám Slovo ztělesněné chtělo podřídit Josefovi a Marii (Lk 2,51). Tradiční duchovnost si tento setkání cenila: jít k Josefovi znamená být vždy nakonec vedeni k tomu, co řekne Ježíš.

Josef z Egypta a svatý Josef: typologické paralely

Typologie není jen dekorativní devocionální prvek. Patří do samotného biblického kánonu o svatém Josefovi: Písmo o patriarchovi Josefovi (Gn 37-50) nabízí prorocký vzor jeho mise. Paralely jsou četné a přesné:

• Jméno a rodokmen. Oba se jmenují Josef, jméno spojené s verbem „přidat“ (Gn 30,24) a oba jsou synové Jakuba (Gn 37,2 a Mt 1,16).
• Sny. Patriarcha je snílek, který vykládá sny faraóna. Svatý Josef dostává v snech, čtyřikrát, příkazy od Boha o Dítěti a jeho Matce (Mt 1,20 a Mt 2,13.19.22), jak jsme ukázali ve studii o snech svatého Josefa.

Čistota. První Josef zachovává čistotu před ženou Putifara (Gen 39). Druhý žije v manželském svazku s Matkou Boží v čistotě a je tradičně nazýván „čistý manžel“.Egypt. Jeden sestupuje do Egypta jako prodaný do otroctví a stává se tam nástrojem spásy. Druhý sestupuje do Egypta jako uprchlík, aby zachránil Spasitele (Mat 2,13-15).Otcovství od Boha. Patriarcha prohlašuje, že Bůh ho ustanovil „otcem“ faraóna a pánem celé jeho domácnosti (Gen 45,8). Svatý Josef přijímá od Boha skutečné otcovství nad Ježíšem, které Jan Pavel II popisuje takto: „Jeho otcovství však není jen zdánlivé, nebo jen náhradnické; je plně autentické lidské otcovství, autentické poslání otcovské v rodině“ (Redemptoris custos, č. 21).Strážce pšenice a chleba. První Josef otevírá sýpky a krmí hladové. Druhý stráží a udržuje prostřednictvím své práce chléb živý, který sám prohlašuje, že je živým chlebem sestupujícím z nebe (Jan 6,51). Strážce pšenice předznamenává strážce chleba.

Tipologické čtení v tradici a magistériu

Toto čtení se prohlubovalo v modlitbě, liturgii a kázání církve, která si zvykla aplikovat ite ad Ioseph na manžela Marie. Avšak moderní papežské magistérium mu dalo formální podobu. Dne 8. prosince 1870 papež Pius IX. v dekretu Quemadmodum Deus vyhlásil svatého Josefa patronem církve univerzální a text začíná přesně typologií:

Quemadmodum Deus Iosephum illum, a Iacob Patriarcha progenitum, praepositum constituerat universae terrae Aegypti ut populo frumenta servaret, ita, temporum plenitudine adventante, cum Filium suum Unigenitum mundi Salvatorem in terram missurus esset, alium selegit Iosephum, cuius ille primus typum gesserat, quemque fecit Dominum et Principem domus ac possessionis suae, principaliumque thesaurorum suorum custodem elegit. (Quemadmodum Deus, ASS 6, s. 193)

> Stejně jako Bůh ustanovil Josefa, potomka patriarchy Jakuba, za správce celé země egyptské, aby střežil pšenici určenou pro lid, tak když se blížil plnost času a měl poslat na zem svého Jediného Syna, Spasitele světa, vybral jiného Josefa, který byl typem prvního, učinil z něj pána a prince svého domu a vlastnictví a zvolil ho strážcem svých nejcennějších pokladů. Jan Pavel II. připomíná tento čin: „V těžkých dobách pro církev, s úmyslem ji svěřit zvláštní ochraně Svatého patriarchy Josefa, ho Pius IX. prohlásil za „patrona katolické církve““ (Redemptoris custos, 28). O tomto titulu se rozepisujeme v článku o Svatém Josefovi jako patronu církve.> O devatenáct let později se Lev XIII. v encyklikě Quamquam pluries (15. srpna 1889) – prvním velkém doktrinálním dokumentu o Svatém Josefovi – vrátil k typologii: „Josef z dávných časů, syn patriarchy Jakuba, byl typem svatého Josefa, a první svou slávou předznamenal velikost budoucího strážce Svaté Rodiny“ (Quamquam pluries, 4). Tedy Josef z dávných časů, syn patriarchy Jacó, byl typem Svatého Josefa, a první, svou slávou, předznamenal velikost budoucího strážce Svaté Rodiny. V téže encyklikě Lev XIII. vyvodí z této figurální představy ekleziální důsledky: domov, který Josef řídil s otcovskou autoritou, obsahoval v sobě vznikající církev a proto je vhodné, aby nyní svou nebeskou ochranou chránil církev Kristovu (srov. Quamquam pluries, 3).> Jan Pavel II. ve své exortaci Redemptoris custos odkazuje na toto učení.

Co znamená „jít k Josefu“ v konkrétním křesťanském životě? Za prvé, uznat, že Bůh chtěl umístit člověka jako správce svých statků. V Egyptě nikdo neobdržel pšenici, pokud neprošel Josefem. V ekonomii milosti Bůh nepotřebuje zprostředkovatele, ale chtěl se jimi sloužit: svěřil Josefovi svého Syna a jeho Matku, hlavní poklady (principalium thesaurorum), jak uvádí dekret Pia IX. Obrátit se na jeho prosbu nevede od Krista, vede k němu, stejně jako mariánská zbožnost. František shrnuje zkušenost dvaceti století tím, že každý může v svatém Josefovi najít „zprostředkovatele, pomoc a průvodce v dobách těžkostí“ (Patris corde, úvod).

Za druhé, napodobit to, co je pozorováno. Josef z Egypta odpustil svým bratrům a postaral se o jejich živobytí. Josef z Nazareta poslušně pracoval, mlčel a sloužil. Kdo jde k Josefovi, učí se plodnou víru z „udělal, jak mu nařídil anděl Páně“ (Mt 1,24, citovaný v Redemptoris custos, n. 1). Toto je duch konsekrace svatému Josefovi: odevzdat se pod jeho otcovskou ochranu, aby se s Marií nechali vést k Ježíši.

Za třetí, vyslechnout celou frázi faraóna. Text neříká jen „jdi k Josefovi“, říká „jdi k Josefovi a udělej, co ti řekne“. A vše, co Josef „říká“, ukazuje skrze svůj život: ukazuje na Dítě, které uchoval. Ite ad Ioseph z Genesis se vyústí v „udělejte, co vám řekne“ z Kány. Jít k strážci pšenice znamenalo přežít sedmiletou hladomoru. Jít k strážci živého chleba je najít toho, kdo nasytí na věčnost.

O que significa a expressão «ide a José»?

«Ide a José» é a tradução da frase latina ite ad Ioseph, dita pelo faraó aos egípcios famintos em Gn 41,55 para enviá-los ao patriarca José, guardião dos celeiros do Egito. A tradição católica aplica a frase a São José, esposo da Virgem Maria, como convite a recorrer à sua intercessão em toda necessidade. O sentido é tipológico: o guardião do trigo prefigura o guardião de Jesus, o Pão vivo.

Onde a Bíblia diz «ite ad Ioseph»?

A frase está em Gn 41,55, quando o Egito clama por pão durante a fome e o faraó responde mandando o povo ao patriarca José. No hebraico lê-se lekhú el-Yoséf («ide a José») e a Nova Vulgata traz Ite ad Ioseph et, quidquid vobis dixerit, facite. A ordem completa é «ide a José e fazei o que ele vos disser».

Quais são os paralelos entre José do Egito e São José?

Ambos se chamam José, são filhos de um Jacó, recebem revelações ligadas a sonhos, guardam a castidade e passam pelo Egito. O patriarca torna-se «pai» do faraó e senhor da sua casa, enquanto São José recebe a paternidade sobre Jesus e o governo da Sagrada Família. O paralelo central é a guarda: um distribui o trigo que salva da fome, o outro guarda o Pão vivo descido do céu.

Quando a Igreja aplicou oficialmente essa tipologia a São José?

O decreto Quemadmodum Deus, de 8 de dezembro de 1870, pelo qual Pio IX declarou São José patrono da Igreja católica, abre afirmando que o José do Egito foi tipo do novo José, guardião dos principais tesouros de Deus. Leão XIII repetiu a doutrina na encíclica Quamquam pluries (1889), ensinando que o primeiro José prefigurou a grandeza do futuro custódio da Sagrada Família.

Como viver o «ide a José» hoje?

Recorrendo à intercessão de São José nas necessidades espirituais e materiais, como a Igreja faz desde séculos, e imitando as suas virtudes de obediência, trabalho e silêncio. Francisco lembra na Patris corde que todos podem encontrar nele um intercessor, um amparo e uma guia nos momentos de dificuldade. A consagração a São José e a sua ladainha são caminhos concretos dessa devoção.

Chcete se hlouběji zabývat josefologií?

Locus Mariologicus připravuje kurz josefologie – vědeckého studia svatého Josefa v Písmu, tradici a učení církve. Přihlaste se do čekací listiny a budete informováni, když se otevřou registrace.

Přihlásit se do čekací listiny josefologie