Marie v díle Jana H. Balthasar
Dílo von Balthasara poskytuje Matce Páně široký prostor a mariologie se v něm stává úrodným polem pro zkoumání nových cest, jako je teologická estetika a teodramatika. Celá teologie von Balthasara se odvíjí v trojici momentů: 1. Teologická estetika, či teofanie, jako vnímání božské odhalení ve světě, tedy pohled a setkání s Bohem. 2. Dramatika, či teopraxe, jako realita Božího jednání ve světě a o světě. 3. Logika, či teologická logika, jako popis odhalení a jednání Boha ve formě pojmů a slov. Zaměříme se na první dvě části, abychom pochopili, jak autor propojuje řeč o Marii. Ve svazku Teologie, objem I a II, je ve skutečnosti chybějící mariánská referenční bod.
Maria v estetice teologie
Před vyjádřením myšlenek von Balthasara o Marii je nutné zakotvit jeho intuice v původní perspektivě jeho teologie, představené v zásadní práci s názvem: *„Herrlichkeit. Eine Theologische Ästhetik“*, vydané v Einsiedeln v několika svazcích mezi lety 1961 a 1969. Dílo je publikováno v němčině v 5 svazcích nakladatelstvím Herder. Podle von Balthasara znamená estetická teologie „kontemplovat Boha ne jako komunikujícího pravdu nebo jako dobroty vůči člověku, ale když se Bůh přibližuje člověku, aby se zjevil ve věčném slávě svého trojjediného láskyplného charakteru“. Křesťanská zpráva je tedy interpretována podle kategorie krásna a von Balthasar uvádí čtyři motivy pro toto pojetí:– Estetická interpretace nezmění ani neoslabí odhalení. – Bez atributů krásna a slávy není možné autentické poznání, protože jen v jasném světle krásna se bytost stává viditelnou a přitažlivou, což platí i pro odhalení. – V estetické intuici je druhý vnímán jako druhý, nezištně, což zachovává transcendentnost odhalení. – Křesťanská zpráva je v podstatě zprávou o lásce, která je neoddělitelná od krásna. Milovaný objekt se vždy jeví jako ohromující, úžasný, obzvláště když se jedná o božský Logos, který se zjevuje jako „láska“, „agape“ a jako taková jako sláva a sláva.Dva mariánské aspekty, které vyplývají z estetické teologie von Balthasara, jsou:– Archetypální zkušenost Marie – Marie, sláva církveArchetypální zkušenost Marie a církevNaše víra má svůj počátek v počáteční přímé a smyslově vnímavé zkušenosti poznání, v níž smysly plně vstoupily do akce. Bůh se zjevil lidem prostřednictvím dotyku, slyšení a vidění (1 Jan 1, 1.3). Kromě této typické a archetypální zkušenosti apoštolů, základ víry církve (Efezským 2, 20), existuje také hlubší a tajemnější zkušenost, která spojuje matku Marii s duchovní zkušeností církve. Přes všechny cesty Starého zákona směřující k Novému zákonu je v této mariánské zkušenosti Boha tak bohatá a skrytá, že se téměř nedá popsat. Je však natolik důležitá, že se jeví jako pozadí všeho, co je viditelně nabízeno. V tomto místě Sión přechází do církve, Slovo do těla, hlava do těla. Je to místo nadměrné plodnosti.Tato mariánská zkušenost se liší od zkušenosti apoštolů svou hloubkou a transhistorickou povahou a je nezbytná pro církev, aby mohla dát celkový a poutavý odpověď.Dlouho od abstraktního uvažování, zkušenost Panny Marie má christologickou a ekologickou funkci, neboť představuje základní zkušenost víry v kontextu solidarity a v sobě nese semennou a fyzickou podobu křesťanů ve jejich víře. Marie je tedy „*prsa a prototyp církve*“, ztělesňuje plodnost a vnitřní podobu církve: Mariina víra je prototypická, neboť zahrnuje a rodí víru církve. Z toho vyplývá, že církev, čím více je skutečně církví, tím více je neposkvrněná, christovitá a mariánská. Církev může dokonce považovat se za „*spojení těch, kteří, sjednoceni a utvářeni slovy ‘ano‘, které pronesla Marie, jsou připraveni s nadšením přijmout Boží spásnou vůli ohledně sebe samých i všech svých bratrů a sester*“.Mariánská spiritualita je faktorem jednoty v církvi, neboť všechny ostatní specifické spirituality by se měly v ní setkávat a směřovat k ní. Je to eclesiální spiritualita před jakýmkoli rozdělením. „*Ano*“ Marie je základním a esenciálním kamenem církve novozákonní: „*Kdo se živě spojí s tímto ‘ano‘, je živým členem Božího lidu a čím více se k němu může vztahovat, tím více se stává eclesiálním*“. Tento „*mariánský princip*“ je hodnotítkem pro posuzování svatosti církve.Marie, sláva církveTeologická estetika chce spatřit Mariinu postavu konkrétně, aniž by podléhala zjednodušujícím logickým postupům. V této konverzi k obrazu září myšlenka viditelně a přesvědčivě a její význam se odhaluje jako v uměleckém díle. Paní Marie představuje obraz nebo postavu s intenzivní estetickou hodnotou. Božská umění z Marie učinila materiál, který je k dispozici pro božské jednání: „*Je třeba vidět v Marii prototyp toho, co božská umění dokáže s lidským hmotným materiálem, který se mu nebrání*“.a) Mariina postava odhaluje realitu církve, i když existují i jiní archetypy (například Petr pro hierarchickou funkci), a aby se sama církev stala rozpoznatelnou, je třeba se obrátit k Marii, „*která odhaluje nejvyšší krásu, krásu Manželky-církve Nového zákona*“. Navíc: „*Pán nechce, aby církev stála před ním jako jediný zjevný neúspěch, ale jako vznešená a hodná manželka. Zde nutně zasahuje do církve princip mariánský*“. Proto je nezbytné, aby křesťané měli před očima vnitřní obraz Marie, pokud chtějí být svatou a christovitou církví, schopnou v světě zářit dílem Božího. „*V míře, v jaké je církev mariánská, je čistým prototypem, okamžitě srozumitelným a čitelným. V míře, v jaké je člověk mariánský, je křesťanství také srozumitelné a čitelné v něm*“.b) Marie odhaluje tajemství spolupráce stvoření s Bohem, zdůrazňuje nekonečnou propast mezi Pánem a jeho služkou, vzdálenost, která se projevuje ve všem, co Pán přikazuje a co služka poslušně vykonává.Maria v teodramaticeTaková poslušnost, která charakterizuje nejen život Marie, ale také křesťana, je v rozporu s pasivitou a vyžaduje neustálou pozornost a nasazení všech sil. Účastnící se keze Krista, světlo, které září v Marii, vstupuje do stavu ztišení a skrytosti: „*Ona je zbavena viditelných zázraků, mystických jevů. Lidé ji neuznávají ani ji neodmítají. Marie je ponořena do jasno-temného světla milosti a víry. Její sláva je posmrtná.*“ Avšak i v tomto jasno-temném světle je Marie „*reprezentací zjevení*“, nikoli alegorií, ale skutečným symbolem tělesné a duchovní církve, která se ztotožňuje s Verbem, a vzdělávací síla vycházející z jejího kontemplačního pohledu není zanedbatelná.Maria v teodramaticePo pěti svazcích věnovaných estetické teologii se von Balthasar věnuje teodramatice ve třech svazcích. I zde věnuje Marii významné místo, neboť člověk není pouhým divákem, ale účastníkem božského dramatu. Bez záměru předkládat kompletní Mariologii, von Balthasar v širokém kontextu, kde se prolínají Bible, patristika, historie teologie a systematické uvažování, dotýká mnoha aspektů mariánské doktríny. Z tohoto kontextu vyplývají následující body, které stručně prozkoumáme:– Maria jako teologická postava teodramatu – Předběžné aspekty Mariologie – Mariologie: dramatická postava MarieMaria jako teologická postava teodramatuPři použití kategorie divadelního dramatu jako předběžné komprese a výchozího bodu vnímá von Balthasar božské jednání jako „*spravenou spásu, usmíření světa s Bohem v Kristu skrze iniciativu lásky, která se dává jenom*“. Lidé se mohou stát aktéry teodramatu pouze tehdy, jsou-li vtaženi do Krista a v reakci na povolání. Právě tyto dvě podmínky se naplňují v Marii, která, díky povolání nad rámec její očekávání, vstupuje do dramatického prostoru Krista.a) Marie je povolána k účasti na božském dramatu, čímž se její volba stává teologickou a veřejnou, dostupnou komunitě. Marie se stává archetypem všech „*teologických*“ osob, jejich povolání a poslání.b) S touto volbou se Marie ocitá v prostoru silně nasyceném skutečnou osobou Krista a patří jedinečně a dříve než všichni ostatní do „*klastro-kristologie*“, tvořené těmi osobami, které jsou skutečnými sloupky církve (Petr, Pavel, Jan atd.). Poslání Marie, zatímco představuje otevřený prostor pro další pozdější postavy, současné a budoucí, je silně teodramatické právě proto, že Panna Marie je součástí „*klastra Krista*“. Stejně jako všichni ostatní je i ona zavázána proměňovat vlastní bytnost co nejjasněji v souladu s misí svěřenou Bohem.c) Marie je vtělená jako žena do Božího Syna, a její priorita v souvislosti s Kristovým narozením se odráží ve vztahu k církvi a v její mateřské roli vůči věřícím, kteří „vždy předpokládají, že Marie počala a porodila světu Mesiáše“. Proto i mariologie, i když je provázaná s eklesiologií, „musí si nárokovat prioritu při pojednávání o Matce Spasitele, bez níž by neexistovala ani strukturovaná církev, ani obecně božská milost“.
Prolegómeny k mariologii
Při zavádění do tématu Marie, Balthasar konstatuje a odmítá tendenci mariologů zredukovat vše, co lze říci o Panna, na pevný princip, a to zapomínáním na její ženskou podstatu, tedy na proces, který nelze zredukovat na jakoukoli jednoznačnost.
a) Recenzí prvních principů navržených teology, autor je nepovažuje za uspokojivé: „maternita svatební“ Scheebena je ambivalentní. „Maternita božská“ mnoha teologů zastiňuje roli ženy. „Marie jako archetyp církve“ Muellera, Semmelrotha a dalších vede mariologii k rozpuštění v globální eklesiologii. Podle Balthasara by se mělo nejprve zaměřit na historickou skutečnost Marie jako ženy (narrativní mariologie), zdůrazňující její svobodu, která má jedinečnou formu v porovnání s jakýmkoli jiným člověkem.
b) Po identifikaci základního bodu mariologie, Balthasar neukrývá obtížnost pro toho, kdo chce propojit blízkost mezi matkou a Synem s nekonečnou vzdáleností mezi stvořitelem a stvořením, realitami, které historicky způsobily kolísání mezi chválou a zapomněním Marie. Při vymezení mariologie od tohoto předpokladu, Balthasar rozlišuje tři období, ve kterých se přechází od obrazové podoby Marie v církvi (patristika) k jejímu vyvstání nad církev jako matka věřících a nevěsta Pána (středověk), až k „isolované christotipii“, která činí z Marie archetypální a teletypální obraz církve (inicialita a finalita) (Koncil Vaticano II). Koncilní formulace zůstává milníkem, který bude v budoucnu obtížné změnit, ale je nezbytné dosáhnout nového a hlubšího vymezení, které postaví Marii do dramatické role v teodramatu. Balthasar nabízí svůj příspěvek v tomto směru, umisťující existenci Marie do širokého oblouku spásného času.
Mariologie: dramatická postava Marie
Obvyklé umístění Marie do konkrétního časového období není uspokojivé, protože její příběh je širší a složitější, a proto se může umístit pouze v Kristu nebo ve skutečně věrné církvi. V důsledku toho autor artikuluje přítomnost Marie v trojím napětí, které sahá od pozemského ráje k době spásy a nakonec ke skutečnosti (eskatologie).
a) Mezi pozemským rájem a pádem
Toto první umístění staví Marii do napětí mezi jejím příslušností k lidstvu a její svatostí: „Marie musí, jako pravá matka Spasitele, skutečně patřit lidskému druhu, který potřebuje spásu, a musí však, aby mohla být touto matkou, být zcela svatá a neposkvrněná“.
b) Mezi starým a novým zákonemDruhé napětí v existenci Marie vychází z toho, že se účastní dvou časových období spásy: „Jako tělesná matka je v přímé kontinuitě s generacemi, které vycházejí z Adama, přes Abraháma, zatímco jako panna matka, otěhotnělá silou Ducha, který ji zastínil svým stínem, vytváří přerušení a nový začátek“. Toto napětí mezi oběma testamenty se stává dramatickým prostřednictvím manželství s Josefem a dramaticky se projevuje v pěti epizodách „odmítnutí“ Ježíše: „Dvanáctiletý chlapec se tak tvrdě odtrhuje od svého původu, že rodiče nechápou. Slova odmítnutí matce v Kanaáně neumožňují žádné sladké interpretace. Odmítnutí ji přijmout, když ji jde hledat, a odkaz na posluchače jako bratry, sestry a matku Ježíše musí být pro její srdce jako meč. Požehnání matce je znovu přesměrováno na věřící. Akty odtržení od ní v slovech ‚Žena, zde je tvůj syn‘“ uzavírají dlouhou řadu vzdáleností“. Autor vysvětluje, že v těchto epizodách slouží Marie Ježíši jako „prokazatelský objekt“ nutnosti transcendence těla a krve, aby zdědila království Boží. Tato odloučení nejsou absolutní, ale často představují odložení a skrývají zotavení: i přes „odmítnutí“ se dvanáctiletý chlapec vrací s rodiči a žije podřízeně jim. V Kanaáně je vyslyšena. Poslání na Kalvárii zdůrazňuje rozšíření fyzické mateřství na duchovní a univerzální, a tak dále. V viditelné skromnosti se tedy skrývá tajná sláva Marie.
c) Mezi časem a věčnostíDvě předchozí napětí vyvrcholují v třetí, která charakterizuje Marii definitivně: „Nejsilnější napětí je to poslední, eschatologické, mezi časem a věčností. K němu je třeba dospět, pokud je Marie skutečnou matkou živých, která z obnoveného ráje (neposkvrněného početí) porodí výtěžek Mesiáše a jeho bratry, ale to v bolestech porodu na kříži. Co Marie porodí v nevinnosti ráje, ale v bolestech časnosti a pouště, je plodem pro věčný život.“ Po tomto vysvětlení zdůrazňuje von Balthasar hlubokou spojitost Marie s Kristem a s církví, z níž je „osobní střed“, takže církev je pochopitelná „od Marie“. „Marie jako Matka Krista je fyzickým modelem církve, která duchovně rodí Krista, a je také modelem „individuálním, skutečným a univerzálním“ pro všechny věřící.“ Proto lze říci, že Marie zůstává jako plná syntéza víry Abraháma, jako dokonalá dcera Siónu, při přechodu z Starého do Nového zákona a církve, jako esence osobní církve novozákonní.ZávěrReflexe Hanse Urs von Balthasara o Marii v kontextu estetické teologie a teodramatiky odhaluje hluboce propojené chápání Matky Pána v tajemství odhalení a spásy. Odchází od zjednodušování Marie na pouhý předmět uctívání nebo abstraktní teologický princip a představuje ji jako živou teologickou osobu, situovanou v centru spásného dramatu, kde se setkává Boží bezpodmínečná iniciativa s svobodnou odpovědí stvoření. Marie není jen obdivována jako krásná a jasná postava odhalení, ale je považována za skutečnou protagonistku dějin spásy, jejíž celé životní poslání je utvářeno přijatým úkolem.V estetické teologii se Marie objevuje jako archetyp eucharistické formy církve, obraz, v němž církev poznává svou nejhlubší identitu. V ní se odhalení stává konkrétním, hmatatelným a srozumitelným, schopným projevit slávu Božího v světě. Její „ano“ se stává původním principem církve, zdrojem její duchovní plodnosti a kritériem její svatosti. Krása Marie, daleko od pouhé estetiky, je teologická, protože odráží podobu milující trojice, která se dává lidstvu.V teodramatice je Marie vložena do dramatu spásy jako teologická osoba plně zapojená do poslání, které jí bylo svěřeno Bohem. Její existence se odehrává v neustálém napětí mezi milostí a svobodou, blízkostí a vzdáleností, časem a věčností. Maternita Marie, zároveň fyzická a duchovní, nerozlučně spojuje Krista s církví a činí z ní osobní střed dějin spásy. Prochází zkouškami, vzdálenostmi a zdánlivými popřeními, ale projevuje hloubku svého zapojení do paschálního tajemství, kde se pokora mění v slávu.Podle von Balthasara není Marie jen tématem mariologie, ale klíčem k porozumění vlastní křesťanské teologii. V ní se spojuje krása odhalení, dramatičnost spásy a pravda víry. Marie zůstává živou syntézou lidské odpovědi na Boží lásku, modelem církve a eschatologickou postavou vykoupené lidstva, v němž božské drama dosahuje své nejjasnější a nejplodnější formy.Pro současné magisteriální rámování mariologie, které doplňuje pohled Balthasara, je encyklikou Jana Pavla II. *Redemptoris Mater* zkoumána role Marie v ekonomii spásy.Hlubší studium: prozkoumejte mariologii, teologii mariánské, mariánské zjevení a pós-graduální studium mariologie na naší platformě.
Pokračujte ve vzdělávání v oblasti Marie: Prozkoumejte naše zdroje věnované mariologii, teologii mariánské a mariánským zjevením. Seznamte se s pós-graduálním studiem mariologie na našem Institutu Locus Mariologicus.
Postgraduální studium mariologie
Chcete-li prohloubit své vzdělání v mariologii? Seznamte se s postgraduálním studiem mariologie na Locus Mariologicus – akademickým vzděláváním, které spojuje teologickou přísnost, duchovní život a živou tradici církve.Chcete se skutečně věnovat mariologii?
Tento článek vychází z děl v knihovně Locus Mariologicus. Postgraduální studium mariologie vás zavede ke stejným zdrojům s akademickým dohledem: Písmo, Otcové církve a Magisterium, od prvního dogmatu po současné otázky.
Responses