Je Josef skutečným otcem Ježíše?

Ježus je synem Josefa?

Ano, odpověď katolické víry je silnější, než se často myslí. Josef není biologickým otcem Ježíše, který byl počat neposkvrněně Duchem Svatým (Matouš 1,20), ale je jeho skutečným otcem v právním, právním a citovém smyslu. Tradiční učení této otcovství dalo různá jména – *otec putativní* (z latinského *putare*, „posuzovat, považovat“: ten, kdo byl považován za otce), právní otec, adoptivní otec, otce virgínský – a žádná z nich toto otcovství neumenšuje. Sv. Jan Pavel II. učí, že otcovství Josefa není jen zdánlivé ani náhradní, ale plně autentické. Je toto jedinečné otcovství, jádro *josefologie*, o kterém se tento článek zabývá.

Co znamená *otec putativní*?

*Putativní* pochází z latinského slovesa *putare*, „posuzovat, považovat“. *Otec putativní* je tedy ten, kdo byl považován za otce v očích lidí. Tento termín pochází přímo z evangelia: Lukáš představuje Ježíše jako syna Josefa *ut putabatur* – jak se považovalo (Lukáš 3,23, Nová Vulgata) – a lid z Nazareta se ptá, zda není synem truhláře: *Nonne hic est fabri filius?* (Matouš 13,55). Tento výraz se stal oficiálním termínem církve. Lev XIII ve své encyklice *Quamquam pluries* (1889) zakládá veškerou patronaci Josefa nad církví právě na těchto dvou titulech – manžel Marie a *otec putativní* Ježíše. V oficiálním textu ve španělštině (Vatikán nezveřejnil portugalskou verzi):> „Důvody, proč je blahoslulý Josef považován za zvláštního patrona církve a proč církev očekává mnoho z jeho ochrany a patronace, vycházejí především z toho, že je manželem Marie a otcem putativním Ježíše“ (Lev XIII, *Quamquam pluries*, n. 3).Ale pozor: *putativní* popisuje, jak lidé považovali Josefa, ne vyčerpává, co skutečně je. Pokud bychom se drželi jen tohoto názvu, mohli bychom usoudit, že otcovství Josefa bylo jen nějakou předstíranou rolí. Následné učení jasně tuto redukční interpretaci vyvrátilo.

Otcovství skutečné, ne zdánlivé ani náhradní

Rozhodující text je apoštolská exhortace *Redemptoris custos* (Ochránce Spasitele) sv. Jana Pavla II. (1989), dokument referenční hodnoty pro učení církve o sv. Josefovi. Mluvíce o Svaté rodině, papež uvádí:> „V ní je Josef otcem: jeho otcovství však není jen zdánlivé, ani jen náhradní; ale je plně autentické v lidské otcovské misi v rodině“ (*Redemptoris custos*, n. 21).

Otázky o otcovství, pokud nepocházejí z generace, vycházejí z manželství. Jak je odvozováno z evangelií, manželství Marie a Josefa tvoří právní základ pro otcovství Josefa. Bůh si vybral Josefa jako manžela Marie, aby zajistil otcovskou ochranu Ježíši, protože to bylo v souladu s židovským právem manželství té doby, kdy manžel – v tomto případě Josef, označovaný jako *vir eius* (manžel Marie) v Matoušově evangeliu (Mt 1,19, Nová Vulgata) – měl plnou právní otcovskou zodpovědnost za dítě své manželky, i když ho neotěhotněla.

Svatá Marie byla v plném smyslu manželky, a proto je její syn Ježíš také, prostřednictvím manželského pouta, synem Josefa. Z tohoto důvodu je otcovství Josefa označováno jako *virginné*, protože vychází z pravdivého a čistého manželství, které plně respektuje trvalou panenství Marie a není proto méně skutečné.

Katechismus shrnuje tuto nauku tím, že označuje Josefa jako právního otce Ježíše: „Podrobení Ježíše své matce a právnímu otci bylo dokonalým splněním čtvrtého přikázání. Je to obrazec časného projevu jeho poslušnosti Otci nebeskému“ (CIC 532). Papež František ve své apoštolské listině *Patris corde* (2020) stručně shrnuje: „Velikost svatého Josefa spočívá v tom, že byl manželem Marie a otcem Ježíše“ (Patris corde, č. 1). Ne „jako by byl otcem“, ne „téměř otcem“, ale otcem Ježíše.

Josef dává jméno a davídovskou linii

Otcovství Josefa není jen čestným titulem, ale projevuje se v konkrétních činech, a prvním z nich je dání jména. Anděl Josefovi nařizuje podle Nové Vulgaty Matouše 1,21: *Pariet autem filium, et vocabis nomen eius Iesum* – „Ona porodí syna a ty mu dáš jméno Ježíš“. Evangelista Matouš pak zaznamenává splnění tohoto příkazu v Matoušově evangeliu 1,25: *Et vocavit nomen eius Iesum* – „a on mu dal jméno Ježíš“. Ve světě Bible je dání jména prvotřídním aktem otcovství: kdo dává svému synovi jméno, veřejně ho uznává za svého a přebírá za něj zodpovědnost. Papež František to přesně zdůrazňuje: Josef „měl odvahu převzít právní otcovství Ježíše, kterého pojmenoval podle slova anděla: dát mu jméno Ježíš, protože on zachrání lidstvo od jeho hříchů“ (*Patris corde*, úvodní slova).

Z tohoto aktu vyplývá něco obrovského: davídovská messianská poslání Ježíše. Sliby dané Davidovi (2. Královská 7) vyžadovaly, aby Mesiáš byl potomkem Davida, a Josef, ne biologicky, zajišťuje Ježíšovi právní místo v této linii.

Genealogie Matou vyvrcholí v Josefovi, manželu Panny Marie, z něhož se zrodil Ježíš, nazývaný Kristus (Mt 1,16 – v Novém překladu: *Ioseph virum Mariae, de qua natus est Iesus, qui vocatur Christus*), a Kánon vysvětluje, že Bůh chtěl, aby Ježíš přicházel „z manželky Josefa, v messiánském potomstvu Davida“ (CIC 437). František vyvozuje teologickou důslednost: „Zatímco je potomkem Davida (viz Mt 1,16.20), z něhož měl podle slibu daného králem Nátanem (viz 2 Sam 7) mít Ježíš vzniknout, a jako manžel Panny Marie z Nazareta, tvoří svatý Josef spojovací článek mezi Starým a Novým zákonem“ (Patris corde, n. 1). Bez právního otcovství Josefa by Ježíš nebyl právně dítětem Davida. Otcovská adopce je tedy skutečným mechanismem v dějinách spásy.

Tvůj otec a já: uznaná otcovství Marií

Nejvyšší autoritou, která toto otcovství potvrzuje, je sama Matka Ježíše. Při setkání s dítětem v chrámu, podle Nového překladu Lk 2,48, říká: *Ecce pater tuus et ego dolentes quaerebamus te* – „Eis, že tvůj otec a já, trápili jsme se, hledali jsme tě“. Marie, která věděla lépe než kdokoliv jiný, že Josef neotěžil Ježíše, ho jednoduše nazývá „tvým otcem“. Evangelium inspirované tuto frázi neupravuje, nýbrž ji posvěcuje.

Ježíš žil jako syn této otcovství. Lukáš poznamenává, že „byl podřízen jim“ (Lk 2,51). Lev XIII, citovaný Janem Pavlem II, z této skutečnosti vyvozuje nezměrnou důstojnost Josefa: „Z všech se vynořuje jeho vysoká důstojnost, neboť podle božského ustanovení byl strážcem a v očích lidí otcem Syna Božího. Z toho vyplývalo, že Slovo Boží bylo podřízeno Josefovi, poslušně mu podléhalo a projevovalo mu tu čest a úctu, kterou synové projevují svým otcům“ (Redemptoris custos, n. 8, citující Lva XIII). Věčné Slovo se podřídilo truhlaři a ctí ho jako otce: žádná definice otcovství nemůže být realističtější.

Co nás učí otcovství Josefa

Různé názvy – adopční, právní, otcovský, panna – popisují různé aspekty jediné reality: skutečné otcovství, které neprobíhá skrze maso. Není divu, že František píše: „Po Panně Marii, Matce Boží, žádný svatý není v učení papežů tak často zmiňován jako Josef, její manžel“ (Patris corde, předmluva). Současná josefologie, od Tarcisia Stramara po Francisca Canalsa Vidala, zdůrazňuje, že toto je možná nejaktuálnější lekce o Josefovi: otcovství v jádru není pouze biologický fakt, ale akt přijetí, zodpovědnosti a obětování. František to formuloval nezapomenutelně: „Nenarodí se člověk otcem, stává se tak… A nestane se otcem jen proto, že na svět přinesl dítě, ale proto, že se o něj zodpovídá“ (Patris corde, n. 7).

Pro adoptivní rodiče je Josef důkazem, že láska, která přijímá dítě, z něj činí plnohodnotného otce. Pro všechny otce je modelem toho, kdo vykonává otcovskou misi bez toho, aby se umisťoval do centra. A pro teologii je strážcem pověřeným sloužit „přímo osobě a poslání Ježíše“ (Redemptoris custos, n. 8). Svatý Josef je otcem Ježíše – ne kvůli původu, ale kvůli povolání, manželství a srdci. Jak říká první řádek Patris corde: „S srdcem otce: tak Josef miloval Ježíše, označovaného ve všech čtyřech Evangeliu jako ‚syn Josefa‘.“

Časté dotazy