Kdo vidí ženu s touhou: Marie je čistota pohledem

Matouš 5,27-32 představuje druhou protiklad v Kázání na hoře: radikalizaci příkazu proti cizoložství až na úroveň vnitřního přání. „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nepovrádíš. Ale já vám říkám: Každý, kdo pohledem touží po ženě, již povráděl ve svém srdci.“ (Matouš 5,27-28). Tato radikalizace, kterou Pavel VI. komentoval v encyklikě Humanae Vitae a Jan Pavel II. rozvinul v „Teologii těla“, má důsledky daleko přesahující regulaci sexuální morálky: dotýká se základního problému způsobu, jakým člověk hledí na druhé, jak je „vidí“, jako osobu či jako objekt, jako obraz Boha či jako prostředek k dosažení vlastních cílů. Marie, jejíž tradice oslavuje jako panna, je modelem pohledu na druhé v jejich posvátné důstojnosti, aniž by je redukovala na jejich funkci či užitečnost.
I. Druhá protiklad: od činu k přání
Protiklad ohledně cizoložství opakuje strukturu předchozí (o vraždě): Ježíš neruší příkaz „Nepovrádíš“, ale jde k jeho kořenu. „Touha“ (epithymia), kterou Ježíš odsuzuje, není přitažlivost k druhému člověku, nýbrž pohled, který druhého používá jako objekt vlastní uspokojení, redukuje ho na roli „prostředku“ bez uznání jeho důstojnosti jako „cíle“. Tato rozlišení mezi přitažlivostí, která respektuje důstojnost druhého, a touhou, která ho instrumentalizuje, je klíčem k teologii Matouše 5,28.
„Teologie těla“ Jana Pavla II. (1979-1984) rozvinula tento text: „pohled touhy“ je to, co „používá“ druhého místo abychom ho „milovali“. „Čistota“, kterou Ježíš žádá, není bezcitná emocionální nebo asexuální, ale schopnost hledět na druhého s „původním pohledem“ Adama, který viděl Evu a uznal ji za „kost z mých kostí a oheň z mého oheň“ (Genesis 2,23): pohled úžasu a uznání důstojnosti druhého, nikoli vlastnictví či instrumentalizace. Tato „čistota pohledu“ je plodem obrácení srdce, o němž Matouš 5,8 prohlašuje: „Štastní čistí srdce, neboť oni Boha uvidí“.
Odkaz na „pravou ruku“ a „pravé oko“, které je třeba ořezat či vytrhnout, pokud způsobují skandál (Matouš 5,29-30), je jasně hyperbolický, Ježíš nepředepisuje samovraždu. Hyperbola slouží k zdůraznění závažnosti otázky: stojí za to obětovat cokoli pro zachování integrity srdce. „Oko“ a „ruka“ jsou metafory způsobů, jakým se projevuje neřestný toužlivý pohled, objektifikace a vykořisťování.
„Symbolická amputace“ je asketická disciplína, která úmyslně odmítá příležitosti, které podněcují neřádné touhy.
Verše o odmítnutí ženy (Matouš 5,31-32), ačkoli spojené, ale odlišné, rozšiřují stejnou tematiku: láska, která respektuje lidskou důstojnost, neopouští osobu, když již není „užitečná“ nebo „příjemná“. Zákazy odmítnutí mají základ v neporušitelné důstojnosti lidské osoby, kterou láska má chránit, nikoli zneužívat. Ježíš „přesahuje“ mosaiickou povolení (Deuteronomium 24,1) ne kvůli legalistickému přísnosti, ale kvůli radikální lásce: láska, která jde „až do konce“ (Jan 13,1), neodmítá, zůstává.
II. Marie, Panna: teologie virginity
Virginitu Marie, vyznávaná od prvních staletí církve jako věčná, není popření lidské sexuality ani útěk od těla. V katolické teologii je to specifická a radikální forma lásky: láska, která se dává Bohu zcela, bez uchovávání jakékoliv formy vlastnictví nebo „návratu“. Virginitu představuje láska v její nejabsolvnější formě bezplatnosti a bezpodmínečného dávání, láska, která nepočítá, nejedná, nevyjednává, nehledá protislužbu.
„Čistota srdce“, o které Matouš 5,8 prohlašuje jako požehnání, má ve zasvěcené virginitě svou nejradikálnější formu. Ale zasvěcená virginitu Marie není pouze „civilní stav“, je to znamení vnitřní orientace zcela k Bohu. Když Marie říká „ne znám muže“ (Lukáš 1,34) jako odpověď na zvěstování anděla, neindikuje pouze biologický stav, ale orientaci celého svého života: ona, která „nezná“ ve smyslu hlubokého vnitřního poznání, které hebrejská Bible označuje slovem yada, je ta, která je orientována k „poznání“ jiné povahy, poznání Boha v plné lásce.
Tradiční mariologie, od prvních staletí, viděla v virginitě Marie nejen osobní privilegium, ale znamení pro celou církev: zasvěcená virginita je eschatologická předzvěst „stavu vzkříšení“ (Lukáš 20,35-36: „ne se berou ani jsou dávány v manželství“) v němž láska lidského srdce nachází svou konečnou formu, ne vlastnictví druhého, ale plnou komunitu s nekonečnou láskou Boha. Panna Marie je „znamení“, že lidstvo má osud, který přesahuje biologickou rodinu, osud komunity s nekonečnou láskou Boha.
III. Pohled Marie: kontemplace vs. concupiscence
Marie „udržovala všechny tyto věci v srdci svém, přemítala o nich“ (Lukáš 2,19.51). Toto „udržovat a přemítat“ (dietêrei a symballousa) popisuje způsob „pohledu“ Marie: ne pohled, který spotřebovává a vyhazuje, ale ten, který uchovává, prohlubuje, dovoluje realitě odhalit svůj nejhlubší smysl.Tento kontemplativní pohled, který je opakem pohledy poháněné concupscencí, umožňuje Marii „vidět“ v událostech Ježíšova života to, co ostatní nevidí: hluboký smysl, Boží pohyb v dějinách.„Čistota pohledu“ Marie má epistemologickou dimenzi, která přesahuje morálku: kdo na druhého hledí s „concupscencí“, která objektivizuje, nemůže skutečně „vidět“ druhého, vidí jen to, co si přeje vidět, projekci vlastních tužeb. Kdo hledí s „čistotou“, která respektuje odlišnost druhého, může „vidět“ druhého takového, jaký skutečně je, v jeho důstojnosti, potřebách, utrpení a radosti. Toto čisté „vidění“ je základem skutečné soucitu: vidět utrpení druhého jako skutečné utrpení (ne jako nepříjemnost pro naše plány) a reagovat na něj s pravou láskou.Mariologie kontemplativní se tímto tématem zabývala: Marie je modelem „theorie“, kontemplace, která vidí realitu „očima Boha“. Tato kontemplace není intelektuální pasivita, ale nejintenzivnější činnost lidského ducha, která umožňuje „vidět“ skutečnost v její hloubce, „vidět“ druhého v jeho posvátné důstojnosti, „vidět“ události ve svém spásném významu. Je to toto čisté „vidění“, které vytváří kontext, v němž je možné Magnificat: jen ten, kdo „vidí“ s čistotou, může prohlásit Boží čin v dějinách s intenzitou, jakou Marie prohlašuje.Marie, jejíž pohled nikdy „neopustil“ nikoho jiného, vždy kontemplovala druhé v jejich posvátné důstojnosti, je modelem čistoty srdce, kterou Ježíš prohlašuje za šťastnou, čistotu, která není nepřítomností lásky, ale láskou ve své nejintenzivnější a nejuctivější podobě.
Reference
- Jan Pavel II., *Teologie těla* (katezeze 1979-1984).
- Vatikánský koncil II., *Lumen Gentium* (1964), č. 63-65.
- J. Galot, *Marie, žena v díle spásy* (1984).
- U. Luz, *Evangelium podle Matouše* sv. I (1985).
Postgraduální studium mariologie
Chcete-li prohloubit své vzdělání v mariologii? Seznamte se s postgraduálním studiem mariologie na Locus Mariologicus – akademickým vzděláváním, které spojuje přísnou teologii, duchovní život a živou tradici církve.Chcete se skutečně věnovat mariologii?
Tento článek vychází z děl v knihovně Locus Mariologicus. Postgraduální studium mariologie vás zavede ke stejným zdrojům, ale s akademickým dohledem: Písmo, Otcové církve a Magistérium, od prvního dogmatu po současné otázky.
Responses