Ochránce Spasitele: o strážci Spasitele z doby Jana Pavla II.
Kontext a příležitost: sto let od Quamquam pluries
Výzva vychází z přesného výročí. Dne 15. srpna 1889 vydal papež Lev XIII encykliku Quamquam pluries, nejhustší josefínský dokument 19. století, který žádal o prosby svatého Josefa v těžkých dobách pro církev. Před ní papež Pius IX již vyhlásil Josefa „společníkem katolické církve“ dekretem Quemadmodum Deus ze dne 8. prosince 1870. Sto let po Levu XIII, Jan Pavel II pokračuje a prohlubuje tuto církevní linii novým, stručným titulem: Josef je především strážcem Spasitele, člověku, kterému Bůh svěřil dohled nad svým Synem.
Už v prvním odstavci papež umístí Josefa do srdce tajemství vtělení:
Byl to právě v tomto tajemství, že se Josef z Nazareta „účastnil“ jako žádný jiný lidský jedinec, kromě Marie, Matky Slova Vtěleného. Účastnil se tohoto tajemství současně s Marií, zapojen do téže události spásy, a byl důvěrníkem stejného láskyplného vztahu (Redemptoris custos, n. 1).
Tato je hlavní architektonická teze celého dokumentu: po Marii nikdo nebyl tak blízko tajemství Krista jako Josef. Jan Pavel II upřesňuje způsob této blízkosti: „Z tohoto božského tajemství, společně s Marií, Josef je prvním důvěrníkem. Současně s Marií – a také ve vztahu k Marii – se účastní této vrcholné fáze sebeodhalení Boha v Kristu“ (n. 5).
Struktura výzvy
Text se organizuje do úvodu (n. 1) a šesti kapitol:
- Kontext evangelia (nn. 2-3): oznámení anděla Josefovi a manželství s Marií.
- Depozitář božského tajemství (nn. 4-16): víra Josefa a jeho přítomnost v tajemstvích dětství Ježíše.
- Muž spravedlivý – manžel (nn. 17-21): mlčenlivost, spravedlnost a otcovství.
- Práce jako projev lásky (nn. 22-24): truhlář z Nazareta a evangelium práce.
- Priorita vnitřní života (nn. 25-27): kontemplace skryté pod činy.
- Ochránce církve na naší době (nn. 28-32): aktuálnost josefínského patronátu.
Skutečný manželství s Marií
První teologický pilíř exortace je sponsální svazek. Jan Pavel II. bez obalu prohlašuje: „Jak vyplývá z evangelií, manželství s Marií je základním právním kamenem otcovství Josefa. Bůh si vybral Josefa jako manžela Marie, aby zajistil otcovskou ochranu Ježíšovi, aby ho vložili do potomstva Davida a aby mu dal otce podle zákona“ (n. 7). Josefovo manželství není jen scénickou aranžmá, ale cesta, kterou si Bůh vybral, aby vložil Syna do Davidova potomstva a aby mu poskytl otce podle zákona.
Když Maria přijala do svého domu, Josef přijal vše, co v ní bylo dokončeno: „Přijal ji se všemi tajemstvími její mateřství; přijal ji s dítětem, které mělo přijít do světa dílem Ducha Svatého: tímto činem prokázal svou podobnou vůli jako Marie, pokud jde o to, co Bůh žádal skrze svého posla“ (n. 3). Papež dokonce srovnává Josefův čin s Mariiným „fiatem“ v Zjevení: Josef nereagoval na andělovo oznámení slovy, jako Marie, ale „provedl, co mu anděl Páně nařídil, a vzal si svou ženu“ (n. 4, s odkazem na Římanům 1, 5). Josefovo ano manželství se ztotožňuje s jeho ano Božím plánům: postava truhláře je nepochopitelná bez sponsálního svazku s Pannou.
Otcovství Josefa, „ministr spásy“
Na tomto sponsálním základu stojí nejdiskutovanější a nejplodnější teze dokumentu, ta o skutečném otcovství svatého Josefa. V n. 21 Jan Pavel II. odmítá minimalistické interpretace:
V něm je Josef otcem: jeho otcovství však není jen „vypadající“, nebo pouze „náhradní“; ale je plně autentické lidské otcovství, autentické poslání otcovské v rodině (Redemptoris custos, n. 21).
José neporodil Ježíše, ale je jeho biologickým otcem ve skutečném smyslu, ne jen právně nebo vzhledem k vzhledu. Biblický důkaz této otcovství spočívá v pojmenování: et vocavit nomen eius Iesum, „a dal mu jméno Ježíš“ (Mt 1, 25, podle Nového překladu Vulgaty). Je to Josef, na příkaz anděla, kdo pojmenuje Spasitele: tím, že mu svěřil tento akt, výslovně to naznačuje, že Bůh mu svěřil povinnosti pozemského otce vůči Synu Marie (3). Proto dokument může říci, že Josef „byl povolán Bohem, aby sloužil přímo osobě a poslání Ježíše prostřednictvím výkonu své otcovské role“: tímto způsobem „spolupracuje na velkém tajemství vykoupení, když nastala plnost času“, a je skutečně „ministrem spásy“ (8). Ve stejném odstavci Jan Pavel II. cituje ohromující tvrzení Lva XIII.: na božské uspořádání byl Josef strážcem Boha Syna, což znamenalo, že „slovo Boží bylo podřízeno Josefovi, že mu podléhalo a že mu bylo prokázáno tolik cti a úcty, kolik se obvykle projevuje rodičům“ (8, citace z Quamquam pluries).
Spravedlivý a mlčící řečník
Evangelium popisuje Josefa jedinou slovem: „spravedlivý“ (Mt 1, 19), iustus v Novém překladu Vulgaty. V biblickém smyslu není spravedlivý jen poctivý člověk, ale svatý a neposkvrněný člověk, který naslouchá a poslušně se řídí. Jan Pavel II. interpretuje tuto spravedlnost skrze mlčení Josefa, o kterém evangelia nezaznamenávají ani slovo:
Ale toto mlčení Josefa má zvláštní výmluvnost: díky takovému postoji lze dokonale zachytit pravdu, kterou v něm vyjadřuje evangelium o jeho úsudku: o „spravedlivém“ (Mt 1, 19) (Redemptoris custos, 17).
Ticho není prázdný, ale hustý od vnitřní hloubky. Evangelia, poznamenal papež, hovoří výhradně o činech Josefa a přesto nám umožňují naslouchat jeho činům, ponořeným do ticha, „klimatu hluboké kontemplace“ (čl. 25). V Josefovi se překonává stará napětí mezi aktivním a kontemplativním životem: truhlář, který pracuje, je stejný člověk, který uchovává tajemství v srdci.
Práce, vyjádření lásky
Čtvrtá kapitola vkládá svatého Josefa do evangelia práce. Souhrn papeže je pozoruhodně stručný: „Díky svému pracovnímu stolu, u kterého vykonával své řemeslo spolu s Ježíšem, Josef přiblížil lidskou práci tajemství Redempce“ (čl. 22). Ruční práce v Nazaretu, zdánlivě banální, je posvátná uvnitř, protože je vykonávána ve společnosti ztělesněného Slova. Katechismus rozvíjí stejný postřeh: svým podřízením Marii a Josefovi a skromnou prací v Nazaretu dává Ježíš příklad svatosti v každodenním životě rodiny a práce (Katechismus katolické církve, č. 564).
Patron církve naší doby
Poslední kapitola aktualizuje gesto Pia IX. Papež Jan Pavel II si připomíná, že „v těžkých dobách pro církev“ Pius IX vyhlásil Josefa „patronem katolické církve“ (čl. 28). To, co Josef byl pro Svatou rodinu v Nazaretu, zůstává pro Boží rodinu: proto je titul „patrona církve“ pro Josefa nejen ctí, ale i činnou službou. Závěrečná modlitba exortace rozšiřuje tuto ochranu na všechny životní stavy:
Ať se svatý Josef stane pro všechny jedinečným učitelem při službě misijnímu Kristovu, který v církvi náleží každému a všem: manželům a rodičům, těm, kdo žijí prací rukou a veškerou jinou prací, těm, kdo jsou povoláni k kontemplativnímu životu a těm, kdo jsou povoláni k apoštolátu (Redemptoris custos, č. 32).
Z ochránce Redemptora až k srdci Otce
Výzva z roku 1989 se stala matricí celého pozdějšího josefínského učení. Dne 8. prosince 2020, v 150. výročí vyhlášení Piusem IX., vydal František apoštolský list Patris corde, který přijímá a rozvíjí teze Jana Pavla II., a připomíná, že „po Matce Boží, Matce Boží, žádný jiný svatý nezabírá v učení papežů tolik místa jako Josef, její manžel“ (Patris corde, úvod). O rok později přidala Kongregace pro bohoslužbu a diskrétu svátých sakramentů do ladainy svatého Josefa sedm nových výzev a první z nich, Redemptoris custos, „ochránce Spasitele“, pochází přesně z názvu výzvy (List konferencím biskupům, 1. května 2021).
Více než tři desetiletí poté zůstává Redemptoris custos nezbytnou bránou do josefologie, teologického studia svatého Josefa. V tomto dokumentu dostal svatý v tichu uznaný slovo v souladu s jeho tajemstvím: spravedlivý muž, který jako manžel Marie a otec Ježíše ochraňoval Spasitele a nadále ho chrání svým tělem, které je Církev.
Časté dotazy
O que é a Redemptoris custos?
Redemptoris custos («o guardião do Redentor») é a exortação apostólica de São João Paulo II sobre a figura e a missão de São José na vida de Cristo e da Igreja. Foi assinada em 15 de agosto de 1989, no centenário da encíclica Quamquam pluries de Leão XIII. É considerada o documento pontifício mais completo já dedicado a São José.
Qual é o documento da Igreja sobre São José?
O documento magisterial de referência sobre São José é a exortação apostólica Redemptoris custos, de João Paulo II (1989). Ela se apoia em textos anteriores, como o decreto Quemadmodum Deus de Pio IX (1870) e a encíclica Quamquam pluries de Leão XIII (1889), e foi retomada por Francisco na carta apostólica Patris corde (2020).
O que a Redemptoris custos ensina sobre a paternidade de São José?
A exortação ensina que a paternidade de José não é apenas aparente nem substitutiva, mas dotada da plena autenticidade da paternidade humana (n. 21). O seu fundamento jurídico é o matrimônio verdadeiro com Maria (n. 7). Por essa paternidade, José serve diretamente a pessoa e a missão de Jesus e é chamado ministro da salvação (n. 8).
Por que João Paulo II escreveu a Redemptoris custos em 1989?
O Papa quis marcar o centenário da encíclica Quamquam pluries, publicada por Leão XIII em 15 de agosto de 1889. A ocasião serviu para atualizar a doutrina sobre São José e propô-lo de novo como patrono da Igreja e modelo para esposos, pais, trabalhadores, contemplativos e apóstolos (n. 32).
Qual é a estrutura da Redemptoris custos?
O documento tem 32 parágrafos, distribuídos em uma introdução e seis capítulos: o contexto evangélico, o depositário do mistério de Deus, o homem justo – o esposo, o trabalho como expressão do amor, o primado da vida interior e o patronato sobre a Igreja do nosso tempo.
Chcete se skutečně věnovat mariologii?
Tento článek vychází z děl knihovny Locus Mariologicus. Postgraduální studium mariologie vás zavede ke stejným zdrojům s akademickým dohledem: Písmo, Otcové církve a Magistérium, od prvního dogmatu po současné otázky.
Responses