Zaslouženost a milost

V každodenním životě se slovo „mérito“ často spojuje s logikou meritokracie: uznání za práci, odměna úměrná úsilí. Podle Kodexu kanonického práva (CIC) v § 2006: „Termín ‚mérito‘ obecně označuje odměnu, kterou komunita nebo společnost dluží za čin jednoho ze svých členů, vnímán jako dobrý či špatný, hodný odměny či trestu. Mérito souvisí s ctností spravedlnosti v souladu s principem rovnosti, který ji řídí.“ Před Bohem však tato otázka nabývá radikálně odlišných obrysů: jak získat mérito před tím, kdo nám vše dává? Je to první příčina všech věcí, jak správně poznamenal sv. Tomáš, a bez něj neprovádíme nic dobrého.

Milostivost grácie nemůže obsahovat zásluhu. Navíc, jako podstatné slovo neexistuje v posvátném písmu. Když však mluvíme o zásluhách, máme na mysli, že Bůh slibuje odměnu těm, kdo splňují jeho slovo. Je třeba si uvědomit, že pojem odměny po smrti se objevuje v posvátném písmu až ve 2. století př. n. l.Paulinské učení, které zdůrazňuje milostivost grácie, nezapomíná také zmínit, že po obdržení prostředků pro zásluhu (tj. grácie) obdrží křesťan při Parusii korunu spravedlnosti od spravedlivého soudce:> „Od nynějška mi je uloženo uchovat korunu spravedlnosti, kterou mi dá Pán, spravedlivý soudce, nejen mně, ale všem, kdo s láskou očekávají jeho zjevení“ (2 Tm 4,8). „Navíc všichni se musíme objevit před soudem Krista, abychom každý obdrželi odpovídající odměnu, odměnu nebo trest za to, co jsme dělali během svého pozemského života“ (2 Kor 5,10).Proto Pavel zdůrazňuje, že člověk nemůže získat odměnu v plném smyslu, stejně jako může získat trest. Jeho zásluhy jsou v menším a sekundárním smyslu, protože milosti, které ho činí svatým a vedou k dobru, jsou dary podle Pavla:> „Vskutku, odměnou hříchu je smrt, ale darem Boží je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Rm 6,23).Tímto rozlišením Pavel zdůrazňuje důsledky toho, že Bůh je Otcem a veškerá otcovská péče nese jeho jméno:> „Vždyť z něj nese jméno veškerá otcovství na nebi i na zemi“ (Ef 3,15). „Vždyť vy všichni jste děti Boží prostřednictvím víry v Krista Ježíše“ (Gl 3,26). Děti mohou v plném smyslu získat trest, zanedbání, ale nemohou mít potřebu si zasloužit základní lásku svých rodičů. Stejně tak lidská naděje na dosažení bydlišť Otce vychází z této pravdy:> „A pokud jsme jeho děti, jsme také dědici, dědici Božího, spolu s Kristem, pokud skutečně trpíme s ním, abychom se s ním také slávili“ (Rm 8,17). „Vědomi si toho, že Bůh nás odmění, a to tím, že se staneme jeho dědici, protože sloužíme Kristu a Pánu“ (Kol 3,24).Otec však požaduje, aby věřící byli v souladu se svým Synem, Ježíšem Kristem. V tomto smyslu, stejně jako skutečná zásluha Krista neposkytuje Otci důvod k milosti a lásce (protože Bůh nemá potřebu být pohnut, neboť jeho láska k člověku je spontánní a vedla ho k tomu, že poslal svého Syna do světa), jeho nezasloužená láska je základním vysvětlením všeho dobrého, co má člověk. Poslušná zásluha je lidskou podmínkou, kterou Otec v jeho božské a lidské lásce nabízí člověku. I když nic neobdrží na oplátku, uděluje plnost spojenectví založeného láskou Boha, která člověk nemůže získat.Co se týče tohoto tématu, jaké jsou vaše otázky ohledně „Měrity a milosti“? Dostává nám Bůh milost za naše skutky?

Marie je dokonalým modelem pro měřítko a přijetí božské milosti. Pro hlubší studium si přečtěte encykliku Redemptoris Mater od sv. Jana Pavla II. o Marii a plnosti milosti.

Rozšiřte své studium: prozkoumejte Mariologii, Teologii marijské, Mariánské zjevení a Postgraduální studium v Mariologii.

Postgraduální studium mariologie

Chcete-li prohloubit své vzdělání v mariologii, seznamte se s postgraduálním studiem mariologie na Locus Mariologicus, akademickým vzděláváním, které spojuje přísnou teologii, duchovní život a živou tradici církve.

Zaregistrujte se nebo se dozvíte více →