Svátý Duch, eucharistie, Marie

Úvod

Příchod Ducha Svatého do břicha Panny Marie (viz Lk 1,35) je předzvěstí Pánků svátků a také působení Ducha Svatého v eucharistickém tajemství jako jeho aktualizace v tajemství Spasitele Krista.

„Od Pánků svátků, ve skutečnosti, začaly Skutky apoštolů, stejně jako skrze dílo Ducha Svatého v Panně Marii byl zrozen Kristus, a skrze sestup Ducha Svatého při Kristově modlitbě byl vyzván k zahájení svého poslání“ (Koncil Vaticano II, Ad Gentes 4).

Nejkrásnější dílo Ducha Svatého

Vzpomínáme si na slova Jana Pavla II v rozhlasové zprávě z neděle 7. června 1981 po druhé večerní mši sv. ve svatém chrámu Santa Maria Maggiore: „Nejkrásnější dílo, které Duch Svatý vykonal skrze zjevení, bylo dokončeno s vědomým souhlasem a s pokorným ‘fiat’ té, která se stala Matkou Boží, která o sobě prohlásila: ‘Jsem služka Páně’, Marie z Nazareta, služka Páně z Davidovy linie, se stala skutečnou Matkou Boha: Theotokos.“

Modlitba o Ducha Svatého (epiklesa) při eucharistické slavnosti také připomíná tajemství, které se odehrálo v lůně Panny Marie a které se při eucharistické slavnosti znovu odehrává novým způsobem: přítomnost Ježíše pod eucharistickými druhy a naše proměna v něj, také v souvislosti s Marií, Matkou církve. Svatý Jan Damaskénský vysvětluje epiklesu těmito slovy: „Ptáš se, jak se chléb mění v tělo Kristovo? Stačí slyšet, že to dělá Duch Svatý, stejně jako díky svaté Panně a stejnému Duchu Svatému se Pán sám, v sobě a ve své přirozenosti, stal lidskou přirozeností.“

Bez Marie není eucharistie

Vzpomínka na Marii v eucharistické modlitbě, jejíž text sahá alespoň do 3. století, má tedy pneumatologický a eklesiologický rozměr. Tajemství zjevení, dílo Ducha Svatého v lůně Panny Marie, se nyní znovu odehrává skrze přítomnost Krista v eucharistii, současně s přítomností Marie v společenství církve.

Stará mše z 1. ledna (4. století) v modlitbě nad obětmi říká: „Pán, dary, které nabízíme na oltáři, přijmi laskavě skrze dobrotu Ducha Svatého, který naplnil lůno Panny Marie svítem své pravdy.“. Při vyvolávání Ducha Svatého (epiklesa), aby proměnil chléb a víno v tělo a krev Pána, si připomínáme přítomnost a příklad Marie. S ní a jako ona církev říká ‘ano’ (amén), což ji činí nositelkou Krista.

Vztah mezi eucharistií a Marií je prohlouben v světle působení Ducha svatého. Text z Společné modlitby za svatou Marii v sobotu v době Pentekostu a svátkové mše zasvěcené Panně Marii odkazují na Marii, nositelku Ducha svatého, model věrnosti a obraz působení Ducha ve církvi.„O Bože, ty jsi chtěl, aby při zvěstování anděla byla Panna Marie počata tvým věčným slovem a stala se chrámem nové smlouvy, osvěcenou světlem Ducha svatého; pomoz nám, abychom se pokorně podřídili tvé vůli, jako se Panna Marie podřídila tvému slovu.“ (Kolejní modlitba z 20. prosince).V liturgických textech je tento vztah připomínán, zejména v době Adventu. Modlitba nad obětmi ve čtvrtý neděli v adventu říká: „Přijmi, Bože, dary, které předkládáme na oltáři, a požehnáním svého Ducha je posvěť, který posvětil lůno Panny Marie.“ Tato modlitba potvrzuje vztah mezi Duchem svatým a eucharistickou obětí, a zároveň nabízí dokonalou paralelu mezi tím, co se stalo v Nazaretu u Panny Marie (Zjevení Pána) a tím, co se odehrává při eucharistické slavnosti.Stejné myšlenky jsou obsaženy v Prefaci adventu II/A: „Z lůna svaté Sionské dcery vytryskl ten, kdo nás živí chlebem andělů a pro lidstvo přinesl spásu a mír.“ V Prefaci společném VI, který je převzat z modlitby eucharistické II, se modlíme Otci těmito slovy: „Je to tvé slovo živé, zrozené z díla Ducha svatého a narozené z Panny Marie.“V eucharistické modlitbě se tedy prosí o stejného Ducha svatého, který přišel do lůna Marie pro její panenské početí Ježíše, aby „nás shromáždil do jednoho těla“, tj. aby nás proměnil v Ježíše „společným sdílením jeho těla a krve“. Eucharistie je „památkou na smrt a vzkříšení Pána“ (Koncil vatikánský II, Sacrosanctum Concilium 47) a při její slavnosti si tedy připomínáme ovoce vykoupení v Marii a svatých a zároveň se podílíme na jejich spolupráci na vykoupení.V každé historické době, včetně naší, Duch svatý podněcuje církev k modlitbě „s Marií“, aby se stala „jedním srdcem a jednou duší“, odvážnou v evangelizaci skrze poslechnutí slova a eucharistickou oslavu (srov. Skutky 1, 14 ve vztahu ke Skutkům 2, 42-47, 4, 31-35). Tyto eucharistické a mariánské chvíle jsou nejplodnějšími v historii církve. Pavel VI. ve své apoštolské exortaci Evangelii nuntiandi

„V ranních hodinách Pánova Zjevení, ona svojí modlitbou předsedala zahájení evangelizace pod působením Svatého Ducha: ať je ona neustále obnovovanou hvězdou evangelizace, kterou církev, poslušná příkazu svého Pána, má podporovat a uskutečňovat, zejména v těchto těžkých, ale plných naděje časech,“

mariánská duchovní cesta a Kristova přítomnost v eucharistii

Eucharistický tajemství je v církvi oslavováno a prožíváno z těchto úhlů pohledu: přítomnost, obětování, společenství, projev Ducha, služba, poslání a eskatologie. Marianská eucharistická duchovní cesta vychází z aktivní a mateřské přítomnosti Marie ve všech aspektech eucharistického tajemství.

V rozhlasové zprávě po večerní mši ve Svaté Marii Veliké (7. června 1981) Jan Pavel II. prohlásil: „Přišli jsme sem, abychom si zvláště připomněli přítomnost Marie při zrození církve a pohlédli na její úžasnou mateřskou roli, která je pro nás nadějí a inspirací na cestách poslání zděděného od apoštolů“. Marie je vzorem naší svatosti, která se uskutečňuje působením Ducha Svatého s cílem nás přetvořit a sjednotit s Kristem. Marie se stává „pamětí“ („anamnese“) pro církev, která prosí o posvátný Duch („epiklesis“) aby se stala „společenstvím“ („koinonia“) jako odraz Boží lásky, Jediného a Trojice.“„Velký znak“ na této cestě je „žena oblečená ve slunci“ (Ap 12,1), která dosáhla eschatologie. To, co se stalo Marii, se nyní odehrává v církvi, ale v jiném pořadí a stupni. Skutečná přítomnost Krista v eucharistii má význam „Aliance“, prohlášení lásky (viz Mt 26,27; J 13,1). Je to přítomnost, kterou přijímáme s vírou zakotvenou v Kristových slovech (J 6,44), s mariánskou postojí naslouchání a odpovědi (viz Lk 1,29, 38), s věrností v kontemplaci (viz Lk 2,19, 51), s účastí na zasnoubení v rozměru nové Aliance (viz J 2,4-5, 19,25-27).Je to přítomnost svěřená církvi, která připomíná mariánskou postoj umístit Ježíše do betlémské jeskyně: „Před dvěma tisíci lety byla církev kolébkou, kde Marie položila Ježíše a svěřila ho uctívání a kontemplaci všech národů“ (sv. Jan Pavel II., Incarnationis mysterium 11). Marie v Betlémě, „plná Ducha, porodila prvorozeného nové stvoření“ (sv. Jan Pavel II., Incarnationis mysterium 14) a „ukazuje všem cestu, která vede k Synu“ (tamtož).Svatá Marie Veliká je také nazývána „Sancta Maria ad Praesepe“, protože uchovává betlémskou jeskyni nebo kolébku Ježíše. Přítomnost Marie v postpaschové komunitě, která slaví eucharistii (viz Akt 1,14; 3,42-47), je trvalou a aktuální realitou jako „aktivní přítomnost“ a „materska péče“ (sv. Jan Pavel II., Redemptoris Mater 24). Skutečnost, že milovaný učedník přijal Marii „do své domu“ (J 19,27), připomíná celé komunitě postoj „společné životní komunity“ (Redemptoris Mater 45) s ní ve všech chvílích eucharistického života a v centrálním okamžiku eucharistie. Marie je „v srdci církve“ (Redemptoris Mater 27).Přítomnost spásného Krista v komunitě je v každém okamžiku doprovázena Marií, spojenou s vykupitelskou prací, jako Matkou církve, mystickým tělem Pána. Vztah mezi mystickým tělem Krista a jeho eucharistickým tělem dává Mariině přítomnosti při eucharistické slavnosti zvláštní význam. Marie, Matka fyzického těla Pána, spolupracuje na růstu mystického těla Krista také v souvislosti s eucharistickým tělem. V eucharistii je přítomen stejný Kristův tělo narozené z Marie a přítomné v církvi. Marie zůstává Matkou Krista přítomného v eucharistii.Z tohoto pohledu lze pochopit tvrzení Pavla VI. v „Marialis cultus“: „Marie jako vzor duchovní postoje, s nímž církev slaví a prožívá božská tajemství“ (Marialis cultus 16). Církev si uvědomuje slova Marie: „Udělejte, co vám řekne“ (Jan 2,5). S tímto mariánským postojem církev naslouchá a praktikuje eucharistická slova Pána, která ho činí přítomným novým způsobem uprostřed komunity: „Udělejte to na mou památku“ (Luk 22,19). V této eucharistické dimenzi církev plní Ježíšovo pověření: „Zde je vaše matka“ (Jan 19,27).Svatí zdůrazňovali vztah mezi eucharistií a Marií, zejména při připomínce chleba života, eucharistického chleba, který byl utvořen v jejím břiše a je „chlebem Panny“ (sv. Jan z Avily, Kázání 39,28). Tento velký svatý, současník sv. Ignáce, sv. Terezie a sv. Jana z Kříže, měl hlubokou eucharistickou a mariánskou doktrínu. Má hluboké kázání o „Náše Panno Sněhové“ (5. srpna 1547). Představuje také vztah mezi zjevením a eucharistií (cf. Kázání 55,235ss). Mariánská spiritualita v souvislosti s eucharistickou přítomností se stává vztahovou postojí k Kristu, jehož přítomnost vyžaduje naši přítomnost a intimitu: slavení, adorace, paměť. Mariánská spiritualita se stává živou pamětí na eucharistickou přítomnost.