Naděje a vzkříšení (2. století)
Historie spásy, otevřená budoucnosti a poznamenaná slibem věčného života, nezbytně zahrnuje vzkříšení mrtvých. Od apoštolských časů (viz 1Kor 15; Mk 12,18-27 par. ; Skutky apoštolů), víra ve vzkříšení je ústředním bodem křesťanské víry. Tato víra vyjadřuje pevnou naději, že lidská bytost, v celé své celistvosti, tělo i duše, je povolána k účasti na božské slávě.
Naděje na vzkříšení jako centrální prvek v rané církvi
Podle *První obhajoby* Justina Mučedníka tato důvěra naznačuje, že křesťané „*věří v Boha hluboce více než ostatní lidé*“ (viz *Justinus, Obhajoba* 1,18). Během 2. století musela být tato naděje hájena v dvou hlavních konfliktech:– Proti řecko-filozofickým námitkám a filozofiím, které odmítaly tělesné vzkříšení. – Proti gnosticismu, jehož stoupenci prosazovali přísný dualismus, snižující nebo popírající hodnotu těla v spasení.V tomto článku prozkoumáme, jak byla naděje v vzkříšení formulována autory jako byl Klement z Říma, Ignác z Antiochie, Justinus, Tacitius, Atenágoras, Teofil z Antiochie a Irénius z Lyonu, každý z nich v rámci svého historického a teologického kontextu.První list Klementa a živá naděje
V *Prvním listu Klementa* je víra ve vzkříšení tak zásadní, že utváří každodenní život komunity. Klement vnímá křesťanský život jako živou naději:> 1Klementa 27,1.3 > „*Zvažte, milí, jak Pán neustále ukazuje budoucí vzkříšení… Pokud budeme dodržovat jeho přikázání, on, který nás vzkřísil z ničeho, dá každému z nás podíl na věčném životě*.“Tyto pasáže (24,1-27,7) ukazují, jak Boží věrnost, prokázaná v Ježíši Kristu, podkládá křesťanskou naději na vlastní vzkříšení. Stejná důvěra se objevuje ve 2. Klementu 9,1 a v listu *Polikarpova* (Epistula 5,2).Ignác z Antiochie: Vzkříšení v centru evangelia
Ignác z Antiochie, který se označuje jako „*vězeň Krista*“, staví vzkříšení do centra křesťanského poselství:> Ignác, List Tralianům (závěrečné slovo) > „*Ignác, zvaný Teófor, církvi Traliánům v Bohu Otci a v našem Pánu Ježíši Kristu, naší naději ve vzkříšení*.“Ignác také oslavuje „*novost*“ této naděje ve Den Páně:> Ignác, List Magnésiům 9,1„Proto také i ti, kdo žili podle starých zvyků, se přiblížili k nové naději, neudržovali již sobotu, ale žili podle dne Páně, v němž se naše životnost zvedla skrze Něj a Jeho smrt.“Rukopisná smrt Krista je pro Ignáce zárukou a základem naděje věřících. Od Justina se obrana vzkříšení stává ještě jasnější. Ačkoli je ztracena jeho konkrétní práce na toto téma (pravděpodobně nazvaná „O vzkříšení“), jiné texty dokládají jeho argumentaci:Justinus, Apologie 1,19-20: „Jestliže Bůh je všemocný, může vrátit život stvořeným, které jim propůjčil. Není absurdní říci, že Ten, kdo nás vytvořil podle svého obrazu, nás také vzkřísí.“Spojuje také konečný soud jako motiv k vytrvalosti:Justinus, Apologie 1,18: „Jistota, že budeme souzeni podle našich skutků, nás povzbuzuje k praktikování ctnosti s důvěrou ve vzkříšení těch, kdo konají dobro.“Zajímavě, Justinus (stejně jako Tacitius, Atenágor a Teofil z Antiochie) výslovně nezmiňuje vzkříšení Ježíše jako důkaz. Raději se opírají o božskou moc a důstojnost člověka k ospravedlnění možnosti našeho vzkříšení.Spása celého lidstva
Irénius, biskup z Lyonu, bojoval nejen proti pohanským kulturám, ale také proti gnostickým křesťanům, kteří zpochybňovali tělesné vzkříšení. V části své knihy „Proti herezím“ (Adversus Haereses) věnuje velkou část páté kapitoly obhajobě vzkříšení, které je neoddělitelně spjato s vírou v inkarnaci Slova:Irénius, Adversus Haereses 5,2,2: „Jestliže se Slovo stalo tělem, aby nás zachránilo, tak tělo, posvěcené spojením se Slovem, musí vzkvétat. Jinak by zbytečně mezi námi přebývalo.“Irénius dále diskutuje o zdánlivé rozporuplnosti v 1 Korintským 15,50 („Neboť maso a krev nezdědí Boží království“) a tvrdí, že Pavel se zde vztahuje k padlému stavu, nikoli k vykoupenému tělu v Kristu.Irénius spojuje eucharistii přímo s naším vzkříšením:Irénius, Adversus Haereses 4,18,5„Proto, přijímajíc kalich smíšený a chléb, který se stal eucharistií, rosteme v jednotě a v nás je záruka vzkříšení, naděje na vzkříšení, kterou nám svěřil.“Pro něj je spása těla (salus carnis) a „zrak na nesmrtelného Boha“ (Haer. 5,8,1; 4,20,5) velkými sliby, které definují křesťanskou naději. Gnostický dualismus, který pohrdal tělem, je ostře odmítnut: Bůh chce zachránit člověka v jeho celistvosti, těle, duši i duchu.Irineus interpretuje Apokalypsu 20,2-7 doslovně, věříc v mezidobí trvající tisíc let, během něhož spravedliví obdrží část odměny za svou trpělivost (Haer. 5,32,1-36,3). Spojuje židovskou naději na mesiánské království na zemi s křesťanskou nadějí na konečné vzkříšení.Tato „milenářská“ interpretace byla postupně nahrazena na Západě, zejména díky svatému Augustinu, který přehodnotil tisíciletí symbolicky. I tak však v Irineu ukazuje, jak důvěra ve vzkříšení souvisí s lineárním a postupným pojetím dějin spásy, které vrcholí v plném pohledu na Boha.Závěr
Křesťanská naděje na vzkříšení mrtvých prostupuje celou postapokalyptickou dobou a je zásadní pro identitu a život prvních komunit. Od Klementa Římského po Irineuse z Lyonu obhajují:– Vzkříšení není metafora, ale skutečná příslib, zakotvená v božské všemocnosti i v vnitřní hodnotě člověka stvořeného podle obrazu Božího. – Pasní víra zahrnuje nejen víru v to, že Kristus vstal z mrtvých, ale také jistotu, že i my vzkročíme a zůstaneme věrní Boží lásce a spravedlnosti. – Eucharistie a komunitní život se stávají konkrétními místy, kde se vzkříšení napřed prožívá, neboť zde se zažívá společenství s Vtěleným Slovem.Jak říká Irineus, Bůh, který „přijal naši carne“, chce zachránit všechny lidi a je to právě v této důvěře, že se projevuje naše „naděje na vzkříšení“ (spes resurrectionis). V době, kdy různé náboženské a filozofické směry popíraly hodnotu těla, křesťanství bez váhání prohlašovalo, že budoucnost člověka spočívá ve vítězství nad smrtí a v plném zapojení do božského života.Naděje na vzkříšení odhaluje, že v Bohu věříme hlubše než ostatní, neboť je všemocný a může obnovit vše, včetně těla. Žádná překážka ho neomezuje. (Srov. Justinus, Apologie 1,18-20)
Vztah mezi nadějí a vzkříšením ve 2. století nachází svůj magisterský odraz v listu Benediktu XVI. Spe Salvi, kde je křesťanská naděje zakotvena ve vzkříšení Krista jako záruce našeho budoucího vzkříšení.
Hlubší studium: prozkoumejte mariologii, teologii mariánskou, mariánské zjevení a postgraduální studium mariologie.
Institut Locus Mariologicus je světově uznávaným akademickým centrem pro mariologii. Prozkoumejte naši teologii mariánskou, studium mariánských zjevení a postgraduální studium mariologie.
Pro hlubší studium teologie naděje v Marií se obraťte na encykliku Redemptoris Mater od papeže Jana Pavla II.
Responses