Marie v Kristu se usmíří s Bohem

Pravda o Marii se pochopí a stane se naší životou, pokud ji vnímáme v tajemství Krista, chápaného jako dynamické centrum spásy světa, kterou Otec vede mocí a láskou svého Svatého Ducha. V tomto tajemství má Marie úlohu znamenat a uskutečňovat, skrze svou mnohostrannou mateřskou roli, milující spásný čin Krista a skrze Krista samotného Otce.Zjistíme, jak Maria, skrze Krista, nás usmiřuje s Bohem: důraz je kladen na obnovení pout přátelství s Bohem, což je zásadní aspekt tajemství Krista.

Jak Maria, skrze Krista, nás usmiřuje s Bohem

A) Bůh přichází k člověku

Řekli jsme, že je to Bůh, kdo nás usmiřuje sebou, působíc skrze Krista. Jak tedy můžeme říci, že Maria nás usmiřuje s Bohem? Ve skutečnosti jsem řekl Maria ve Kristu, což znamená, že Kristus nás usmiřuje s Bohem, přičemž Maria přijímá roli jeho zvláštní poselkyně, jak jsme již dlouho rozváděli. Nebezpečí mariolatrie zde nehrozí, naopak se jedná o oslavu laskavého pochopení, s jakým Bůh naklání nad námi, skrze pravou filantropii.V každém případě, pravda, že Maria nás usmiřuje s Bohem a jak nás usmiřuje, je nám odhalena Božím slovem. Je nám odhalena v posvátném písmu, které nám zjevuje příběh usmíření, tedy akci Boha, který přichází k člověku a sbližuje se s ním prostřednictvím smlouvy přátelství, která se v rozměru lidu vyjadřuje jako spojenectví.Církev říká v krásné čtvrté eucharistické modlitbě mše: „Když svou neposlušností člověk ztratil tvou přátelskou náklonnost, ty jsi ho neopustil v moci smrti, ale ve své milosti jsi přišel k všem, aby ti, kdo tě hledají, mohli najít.“ Mnohokrát jsi lidem nabízel svou spojeneckou smlouvu a skrze proroky jsi je učil očekávat spásu.Usmiření tedy má svou historii a bude mít i nadále svou historii: historii. Je to ona, kdo nám říká, jak a proč Maria, skrze Krista, nás usmiřuje s Bohem.

B) Maria, „zbytku Izraele“, přichází k Bohu a ho vyzdvihuje

“`Bůh přichází k těm, kdo ho hledají, říká církev v eucharistické modlitbě. Bůh se usmiřuje s těmi, kdo se nechají usmiřovat. Proto sv. Pavel prosí všechny: (2Kor 5, 20) „Nechte se usmiřovat.“ To znamená, že se nevracejte zády k Bohu, který k vám přichází, aby vás proměnil ve své přátele, v lid spojen s ním. Přátelství lidí, přátelství národů.Nyní Marie přichází k Bohu, otevírá se Bohu, nechává se usmiřovat, vykoupená a zachráněná zcela jedinečným způsobem. Přítelkyně Boha, až do té míry, že se stává Božím manželem, Matkou Boha, novou Evou, Boží dcerou. Přítelkyně Boha jako jedinečná osoba. Přítelkyně Boha jako zástupce, zbytek celého lidstva Božího, lidu, který v ní se obnovuje Kristem, z staré Synagogy do čisté církve, bez skvrny. V třetím mariánském prefaci Liturgie učíme: „Marie, při zjevení anděla, přijala ve svém neposkvrněném srdci tvé slovo (ó Otče) a zasloužila se, aby ho počala v panenském lůně. Stala se matkou svého Stvořitele, znamenala počátky církve.“To není panegyrický text postavený na prázdné rétorice. Je to prostě historie: historie usmíření, jak je vyprávěna a zpívána Božím slovem. Vyprávěna v průběhu Starého zákona skrze spásné události, proroky, „typy“ Mariiny osobnosti. Nakonec shrnuta a zpívaná Marií v Magnifikatu, podle odhalení první církve, několik desetiletí po vzkříšení Pána.Poslouchejme zde stránku seriózního exegeta z vědeckého hlediska, ale bez předpojatostí miniteologické christologie a tedy i mariánské: odkazuji na Alberta Gelina.Po připomenutí různých „typů“ žen, věcí a také postav, které podle liturgické zbožnosti předpovídají Marii, Gelin se spolu s Domem Charlierem ptá: „Jedná se o typologii nebo o vývoj?“. To znamená, že v podstatě jde o Marii zváženou v jejích osobních privilegiích, nebo o Marii vnímanou a navrženou v dynamismu historie spásy, dynamismu, který nyní naznačujeme její ministerialitou? Charlier i Gelin si myslí, že první způsob pohledu na Mariinu typologii musí být začleněn a oživen druhým, který jasně „odhalí centrální cestu, po které se Marie zjevuje a zapojuje“, centrální cestu, která byla podle obou autorů příliš zanedbávána. Podle tohoto historického kritéria spásy v lidstvu Božího se ptáme: jak se Marie staví k lidu Božího v historii spásy? A odpověď zní, že skutečně „se objevuje jako jeho autentický naplnění“.Při pohledu na lid Boží, který je skutečným „lidem Božího“ – věrný spojenectví a přátelství s Bohem – je zřejmé, že v průběhu dějin se tento lid stále více stává terčem sociální a náboženské diskriminace. V době po exilu hovoří proroci o „zbytku“ Izraele, složeném z „chudých“, tedy prostých, společensky slabých, kteří jsou drženi v pokoře, ale zůstávají věrní Bohu a jeho nezkreslenému zákonu. Tento „zbytek“ je Bohem považován za svůj skutečný lid, je vyčištěn jako zlato a vede k „dnu“, který bude „dnem Mesiáše“.Z tohoto lidu chudých se k Bohu obracejí modlitby, jak uvádí Gelin, a tyto modlitby se v průběhu dějin střídají. Pokračuje: „Jednoho dne se všechny tyto modlitby soustředí na Marii, skutečný přechodný bod mezi starou a novou aliancí. Marie bude okamžitým ozvěnou dlouhé řady modlících se, přijme v duši veškerou schopnost přijmout přicházejícího Boha. Zrcadlí celou tuto obrovskou očekávání, která je duchovní dimenzí Izraele a nakonec přivede k Kristu. Chudý lid v jeho obrovské symfonii modlitby předzvědával Magnifikát.“ (A. Gelin, *Chudí, které Bůh miluje*, Vydání Cerf, 1968, s. 115; P. R. Bernard, *Tajemství Marie*, Paříž, 1933, s. 101).Marie tedy v duši shrnuje veškerou schopnost přijetí, kterou Bůh uchoval a vyčistil v srdci malého zbytku. Každý jedinec a celý malý, skutečný lid Boží, pravá Synagoğa, se v ní shromažďuje a říká ano přicházejícímu Bohu. Tím se otevírá a usmiřuje nás s Bohem v Kristu: zrodila se nová Synagoğa, nový lid, který se rozšíří přes všechny generace až k okrajům země.Z starého dějin se rodí nové dějiny a Marie bude první, kdo je vypráví a zpívá v Magnifikátu, odhalí, jak ji Bůh usmířil v novém životě a jak v Kristu, jako jeho Synu, usmiří svět podle nového zákona: zákona chudých Božího lidu, který Kristus jednou vyjádří v takzvaných blahoslavenstvích. Magnifikát je o tom předpovídá.

S všechno tím je pravda, můžeme s pravdou říci: „Marie, v Kristu, nás usmiřuje s Bohem.“ Určitě to vyvstává v historii spásy. Neměli bychom se tohoto vyvstávání obávat, jako by byla v ohrožení jedinečnost Kristova usmíření? Je uctívání Marie nebezpečné? Lidová zbožnost, která uctívá Marii, která se k ní obrací, aby našla usmíření s Bohem, je snad odvětví života církve, které by mělo být neustále udržováno pod kontrolou, jako by to byla nějaká forma atomové duchovní energie, schopné způsobit velké škody církvi?

Pokud je pravé uctívání, tedy pokud není jen fantazijní parodie, neubližuje církvi. Ba naopak, posiluje usmíření s Bohem, protože pravé chvály se proměňují v životně silnou energii, v harmonii s Boží schopností přijetí, s Bohem, který přichází, s Kristem, který přichází skrze ni.

Je zde v životě Marie jeden příběh, který je odhalující. Bůh jí dal pochopit, že její příbuzná Izabel, navzdory svému věku, počala Jana, který bude později předvěstím Ježíše. Poháněna „chtíčem sloužit“, jak to vyjádřil Pavel VI. v Marialis cultus, popisuje Pavel VI. touhu Marie, a tak se vydává navštívit Izabel. Když ji uvidí, Marie ji pozdraví, ale její hlas se stane hlasem Ježíše, a je přijata Janem, který se v matčině lůně rozradostní. Izabel vybuchne chválou Marii: (Lk 1, 39-45) „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnané je plod tvého lůna… Štastná, která věřila, neboť se naplní vše, co jí bylo řečeno“.

Vše se odehrává v napětí Ducha Svatého, který obklopuje Izabelu a Zachariáše. Úžas, chvála, vše se neukládá jen u lidí, ale z lidí se zvedá k Bohu.

A právě Marie shromažďuje chválu, úžas a proměňuje je v odhalení a oslavu historie spásy Božího, s Magnifikatem. Oslavuje Boha a uznává, že bude oslavována všemi generacemi.

Chápu, že to je první církev, která to tuší, ale tato intuice je formální odhalení realit ve Duchu Marie. Neměli bychom se proto obávat oslavovat Marii, pokud se vše děje v pravdě a stává se historií spásy pro lidi a pro komunitu.

Po této odbočce na obhajobu lidové zbožnosti Marie, která s radostí oslavuje Marii, se vraťme k diskusi o tom, jak Marie shromažďuje v sobě, pro sebe a pro nás všechny, schopnost Božího přijetí, který přichází usmířit nás v Kristu, a jak oslavuje Boží jednání ve své církvi a skrze ni ve světě. Je to vždy v Magnifikatu, kdy Marie s námi mluví o všem tom.

C) Cesta víry a ticha Marie

Jak Maria v sobě shromažďuje schopnost přijmout Boha, který se usmiřuje, jako zbytek Izraele, přijímáním své situace, která je pro ni i její prostředí v Nazaretu společná, tedy diskriminace kvůli její věrnosti Božímu zákonu: objektivní podmínka potřeby, pokora, skromnost, která se nebrání násilím, ale ani se nepoddává konformitě. A otevírá se v modlitbě Bohu s pevnou vírou a nadějí v Boží věrnost slibům učiněným otcům: (Lk 1, 46-48) „Mé duše chválí Pána a můj duch se raduje v Bohu, svém Spasiteli, protože se podíval na pokoru své služebnice.“Maria si byla vědoma, že byla navštívena Bohem. Věděla také, že řekla „ano“, což ji zavazovalo na cestě, jejíž průběh a konec neznala. Bylo to „ano“ víry, které nezmizelo temnota této víry. Navíc byla tak naplněna Bohem, tak prosycena Svatým duchem a nyní i zvláštní přítomností Slova, a to si uvědomovala pouze jako úplné odevzdání se Bohu, vyvolané Bohem, který nepotřebuje mimořádná odhalení, aby rozptýlil temnotu její víry. Zůstávala v důvěrném odevzdání se Bohu. Měla s tím zkušenost, a to jedinečnou, nevýslovnou, také bolestnou zkušenost. Jedinečná zkušenost víry v historii, větší než u Abraháma. Exodus ze své země, ze sebe, k Bohu, který přichází usmiřovat svět s sebou v Kristu.Ale následující slova Magnifikatu nám dávají tušit, že tušila, že království Boží je pro její lid blízko a že její dobrodružství víry se vkládá do této historie, nyní dosažené svého vrcholu. Viděla se tam, vedena Bohem, ne tolik sama, ale svým lidem. Zůstávala ve své víře, ve svém stavu trpké chudoby, a přece pro lid chudých všech věků bude znamenat požehnané znamení, že usmíření království Božího začíná novým obdobím právě z jejího „ano“ Bohu, z toho Syna, který nesla ve svém lůně a věděla, že je jen jeho, podle Boží vůle. Proto ve své vědomosti cítila, že může také říci: (Lk 1, 48-49) „Od této chvíle mě budou požehnané všechny generace, protože ten mocný učinil ve mně velké věci a svatý je jeho jméno.“Také my nazýváme Marii požehnanou, protože Bůh v ní učinil velké věci pro nás: umístil se v ní jako Otec, jako Slovo a jako Duch svatý, a z ní a skrze ni vytáhl novou propustku, která je lidskost Krista. A tím, že přijala Usmiřovatele, nás s ním usmířila.Zhluboka zamysli se nad Marií: Jak se s Marií otevřít Kristu a jít k Bohu a Maria v Kristu nás usmiřuje s námi samy sebou i s ostatními. Pro učení Magisteria o Maria se podívejte na encykliku Redemptoris Mater: Maria, cesta usmíření.

---

Zhluboka se ponořte do mariologie: Pokud chcete studovat mariologii s akademickou přísností, navštivte naši Pós-Graduační studium mariologie. Zjistěte více o teologii mariánské a o schválených mariánských zjevení uznávaných církví.