Maternita církve zaměřená na svatost
Úvodní úvaha
Je dobře známo, že vyhlášení dogmatu o slavné Nanebevzetí Panny Marie se odehrálo 1. listopadu 1950, v roce posvátného roku, kdy církev při oslavě svátku Všech svatých zvažuje přechod z požehnání podle Matoušova evangelia (cf. Mt 5,1-12). Po 68 letech se toto požehnání objevuje v dialogu a v souladu s Lukášovým evangeliem (cf. Lk 6,20-23), jako inspirativní prvek dokumentu papeže Františka o svatosti.Požehnání představují životní styly, které nás zavádějí do souladu s Kristem, zahájeného křtem, ale také jsou vhodným prostředím pro hovoření o Matce Páně, o blahoslulé věrné (cf. Lk 1,45). V tomto smyslu nesmíme zapomenout na koncilní učení, podle kterého Maria v jistém smyslu shrnuje a odráží základní hodnoty víry. V čísle 176 dokumentu *Gaudete et exsultate* čteme, že Maria „*žila jako nikdo jiný požehnání Ježíše*“, což nás vede k tématu široce diskutovanému: modelu. Vatikánský II. koncil používá tento termín při srovnávání Marie a církve v čísle 63 dokumentu *Lumen gentium*.Funkce modelu by měla být chápána ne tak sociálně-historicky (což má tendenci redukovat Marii na pasivitu a/nebo podřízenost), ale spíše v dynamickém historicko-spásném kontextu, kde Maria je tou, která spolupracuje s Bohem a nabízí Syna, čímž shrnuje veškerý smysl lidské existence a umisťuje člověka do perspektivy zjevení. Maria nám pomáhá pochopit, že Velikonoce nejsou událostí, kterou by lidstvo mohlo realizovat, protože jsou zakořeněny v „*nic není Bohu nemožné*“ (Lk 1,37), tedy v jeho milostné všemocnosti.Zvolání ke svatosti je zjevné u Marie, která je označována jako matka a obraz církve, a toto volání, ačkoli je darem Božího milosti, má kořeny v každodenním životě a v něm přináší ovoce. To potvrzuje i Exortace apoštola Františka v čísle 16 dokumentu *Gaudete et exsultate*, kde popisuje scénu běžného života s prostotou, která je charakteristická pro současného papeže. Z této scény můžeme vyvodit některé úvahy o svatosti. František píše: „*Tato svatost, ke které tě Pán volá, roste skrze malé skutky. Například: žena jde na trh nakupovat a potká sousedku a začnou se kriticky vyjadřovat. Ale tato žena si řekne pro sebe: ‘Ne, nebudu o nikom mluvit špatně’. To je krok k svatosti. Potom doma, její syn jí požádá, aby s ním mluvila o jeho fantaziích a i když je unavená, sedne si k němu a trpělivě a s láskou naslouchá*“ (*Gaudete et exsultate*, č. 16).Při pozorném naslouchání a aktivním zapojení do Božího slova se Marie přibližuje i k jinému druhu naslouchání: Marie přijímá Slovo, které v ní přebývá. Kromě toho naslouchá Marií hlasu církve, která k ní promlouvá.
Santifikace a mateřství jsou proto velmi blízko: obě přinášejí novou skutečnost, která nemusí být lidstvu okamžitě zřejmá, ale která přináší ovoce.
Bůh moudrý si pro sebe vybírá pokornou sedu Marii, která je tak zvednuta. V ikonografii se často setkáváme s Madonnami trůnícími s Božím dítětem v klíně, v gestu nabídky. Jedná se o další důkaz lásky, kterou Bůh má k lidstvu. Projevuje svou velikost skrze naši podmínku stvoření a náš každodenní život, a toto chování nachází své první vyjádření právě v stvoření toho, koho stvořil podle svého obrazu a podobnosti, k němuž směřuje všechna svá otcovská a mateřská atributy. Tyto atributy se odrážejí i v blahoslavenstvích.
Blahoslavenství jako mateřské postoje
Zdůrazňujeme, že všechna blahoslavenství ve své úplnosti tvoří jádro dokumentu papeže Františka, navíc představují identitu svatého skrze tyto životní styly, které v konečném důsledku pramení z lásky. Zároveň se staví proti nejnebezpečnějším pastem pro křesťana, jimiž jsou pýcha myšlení (gnosticismus: snaha zredukovat vše na přirozenou a racionální moudrost) a akce (pelagianismus: iluze, že se člověk může spásat pouze lidskou aktivitou). Blahoslavenství se tedy představují jako možnost, kterou má člověk k dispozici, aby se zdravě držel dvou tajemství: Božího (protože v něm mají svůj původ) a lidského (protože je otevírají bližním).
Papež František, odkazující se na text Matoušova evangelia, vymezuje osm blahoslavenství, ve kterých bezpochyby vidíme mariánské prvky. Matka Panna, situující se napříč blahoslavenstvími a spojující je v sobě, se nám představuje jako Matka těch, kteří přijímají a žijí tyto životní styly a přizpůsobují se Kristu: svatí. Můžeme podrobně ilustrovat spojení každého blahoslavenství s evangelní scénou, ve které Marie ztělesňuje každé z nich. Zvolili jsme dvě blahoslavenství s širokým významem, která nám umožňují přiblížit mateřství k svatosti:
- … “Blahoslavení smutní, neboť budou utěšeni” (Mt 5,4): nejedná se pouze o přechod od smutku k radosti vyvolané Ježíšem při vykonávání zázraku, ale také o portrét toho, kdo má “odvahu sdílet cizí utrpení a neuprchá z bolestivých situací”. Jak nezapomenout na událost na kříži v J 19,25-27, kdy se Marie objevuje (a není nepřítomná) při smrti Syna a je příjemkyní univerzální mateřské role? Zde přídavné jméno “bolestná” odhaluje svou plnou sílu a lze jej identifikovat v soucitné osobě, která “cítí, že druhý je maso její masa, nebojí se přiblížit a dotknout se jeho rány, je soucitná natolik, že zažívá, že vzdálenosti se ruší”. Tento soubor citů nachází své poetické a liturgické vyjádření v hymnu Stabat Mater.“Blahoslavení milosrdní, neboť dosáhnou milosti” (Mt 5,7): mariánský titul “Matka milosrdenství” se okamžitě vynořuje, vyvolává různé ikonografie pláště. Odpuštění je současně jednotou a novostí. Jednotou obnovenou v navázání vztahů a proto i novostí. Kristus se zrodil z Panny jako nejvyšší milosrdný a jeho vlastní Matka se staví do role cenné advokátky v perspektivě jediné spásy vykonané Synem. Epizod svateb v Kaně (J 2,1-11) zdůrazňuje tuto diskrétní, ale pevnou a jasnou roli Marie. Nicméně milosrdnost, kterou zde projevuje, se však neomezuje na specifický odpuštění, ale zaměřuje se na pochopení/pomoc člověku v okamžiku zmatku a potíží.Pokud navíc má milosrdenství převážit v soudu (viz Ž 2,13), vede to toho, kdo jej praktikuje, k snadnějšímu poznání smyslu svého bytí a bytí podle obrazu a podobnosti Boha (Gn 1,26-27), který se dává a odpušťuje. Je jasné, že pro Marii má vše toto zvláštní hodnotu, která ji však nedistancuje od nás. Její milosrdná mateřství pokračuje ve slávě: “Přivedená k nebi, říká Koncil, neopustila tuto misi spásy, ale s mnohostrannou prosbou nadále získává pro nás dary věčné spásy. V mateřské lásce se stará o bratry svého Syna stále putující a v nebezpečí a potížích, až budou vedeni do šťastné vlasti.”Lumen Gentium, č. 62Z tohoto vyplývá cenná úvaha vyjádřená ve formě otázky k zamyšlení: pokud je náš pohled a jednání s milostí již formou svatosti, kolik a jakých aktů milující matky jsme schopni vykonat jako církev, abychom utkali obnovené vztahy? Tyto vztahy jsou plodem Boží nabídky bezplatnosti, kterou musíme předávat dál.
Responses