Sedmdesátkrát sedm: Sir 27, Rom 14 a parabola o sluhovi bez jater v Matoušovi 18.

Není-li řečeno sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát.(Matouš 18, 22)

Dvaadvacátý čtvrtý neděle v běžném roce roku A spojuje tři texty kolem neomezeného odpuštění. Sirach 27,30-28,7 varuje, že hněv a zášť jsou ohavné a že odpuštění druhému je podmínkou pro získání odpuštění od Boha. Řím 14,7-9 učí, že žádný z nás nežije a neumírá pro sebe: žijeme a umíráme pro Pána. Matouš 18,21-35 odpovídá na otázku Petra, kolikrát máme odpouštět: ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát. A parabolou o sluhovi, kterému bylo odpuštěno deset tisíc talentů a který byl uvězněn, protože neodpustil svému společníkovi sto denářů. Tři texty se setkávají: odpuštění, které Bůh nabízí, je nepřiměřeně větší, než je to, co se od nás žádá. Nepodávat odpuštění po obdržení takového odpuštění je nesoulad, který ničí samotného toho, komu je odpuštění dáno.

I. První čtení: Sirach 27,30-28,7

Sirach začíná diagnózou: «Hněv a zášť jsou ohavné: hříšník je uchovává v sobě» (Sir 27,30). Zášť neškodí jen vztahu s druhým, ale i tomu, kdo ji uchovává. A spojení s Bohem: «Odpusť svému bližnímu zlo, které ti udělal, a pak, když se modlíš, budou odpuštěny tvé hříchy» (28,2). Modlitba Otče našeho zde ožívá: «Odpusť nám hříchy naše, tak jako i my odpouštíme těm, kdo se dopustili proti nám». Sirach přidává praktický argument: «Vzpomínej na konec svého života a přestaň být záštný» (v.6). Vzpomínka na smrt vyprázdňuje zášť: tváří v tvář konci, jsou obdržené urážky nepatrné. «Vzpomínej na přikázání a nebuď záštný vůči svému bližnímu» (v.7). Vzpomínka na alianci s Bohem je protijedem proti rozbití aliance s bratrem.

II. Druhé čtení: Řím 14,7-9

Pavel vyhlásí zásadní směrný princip: «Žádný z nás nežije pro sebe a žádný neumírá pro sebe» (Rom 14,7). Lidský život není soukromý projekt: je zapsán do sítě vztahů, která vyvrcholí v Boha. «Žijeme-li, žijeme Pánu; umíráme-li, umíráme Pánu. Takže ať už žijeme či umíráme, patříme Pánu» (v.8). A křesťanský základ: «Kristus zemřel a vstal, aby byl Pánem živých i mrtvých» (v.9). Kdo patří Pánu živému, nemůže uchovávat zášť vůči bratrovi, který také patří stejnému Pánu. Neomezené odpuštění Matouše 18 má zde svůj základ: pokud patříme stejnému Pánu, urážka bratra není konečným horizontem. Horizontem je Kristus, který zemřel, aby byl Pánem všech.

III. Evangelium: Matouš 18,21-35

Petro se ptá: «Pání, kolikrát mám odpustit bratru mému, když se dopustí proti mně? Do sedmikrát?» (Mat 18,21). Petr už je štědrý: tradice učí o třech krátech. Ježíš odpovídá: «Neříkám ti do sedmikrát, ale do sedmdesátkrát sedmkrát» (v.22). Číslo není doslovné: je to rozpuštění hranice. A následuje parabola, která vysvětluje proč.

IV. Marie a odpuštění z celého srdce

V evangeliu není zaznamenáno, že by Marie vyjadřovala nějakou stížnost, zášť nebo obvinění vůči nikomu: ani proti Judovi, který zradil Syna, ani proti Petrovi, který ho popřel, ani proti vojákům, kteří ho ukřižovali, ani proti hlavám, které ho odsoudily. Toto mlčení je výmluvné: neznamená to nepřítomnost citů, ale přítomnost odpuštění. Marie žila podle moudrosti 27,30-28,7 bez toho, že by si to přečetla: neudržovala hněv, nekrmila zášť, pamatovala si konec a ukončila nepřátelství, které jí mohlo způsobit jiní. Římanům 14,7-9 říká, že nikdo z nás nežije ani neumírá pro sebe: Marie žila tímto způsobem radikálně. Celý její život byl pro Syna a Otce. A Nanebevzetí bylo „umřít pro Pána“, které se stalo plným životem v Bohu. Parabola o služanovi bez jater klade otázku odpuštění „z celého srdce“ (Matouš 18,35). Marie odpuštěla z celého srdce, protože Magnificat odhaluje srdce, které neshromažďovalo vlastní urážky: radovala se z milostí Boží a ten, kdo se raduje z obdržené milosti, nemůže být bez jater vůči bratru.